Epizoda 3.17 - "Hra osudu"

{Z předchozích dílů}

[Ephram a Amy se před domem Abbottových baví o konkurzu na Julliardu.]

IRV (HLAS): V přechozích dílech...

DR. ABBOTT: Tady jsi. Myslel jsem si, že slyším nějaké pištění.

EPHRAM: To jsem byl vlastně já.

AMY: Tati, tomu nebudeš věřit. Pozvali ho na konkurz na Julliard.

DR. ABBOTT: To gratuluji, Ephrame. Je to velký úspěch.

[Rose kříčí na Brighta u něj v pokoji.]

ROSE: Ke kolika ženám ses tak choval?

BRIGHT: Chápeš to špatně.

ROSE: Kdo jsi? Kým ses to stal?

[Dr. Abbott říká Amy o Madison.]

DR. ABBOTT: Zlato, Madison odjela z města, když zjistila, že čeká Ephramovo dítě. On o tom nemá ani ponětí.

[Ephram je šokován, když v New Yorku narazí na Madison.]

EPHRAM: Co tady děláš?

MADISON: Teď tu bydlím.

[Dr. Brown a Madison v kavárně.]

DR. BROWN: Všechny mé instinkty, všechny mé úmysly byly špatné. Řekni mu všechno.

MADISON: To mám v plánu.

[Dr. Brown a Ephram na střeše hotelu.]

EPHRAM: Zatáhl jsi nás do Everwoodu, abychom mohli být rodina a... nevím, nějak to vyšlo. Všechno, co jsme tam měli najít, jsme našli. Musím za Madison.

DR. BROWN: Já vím.

{Konec souhrnu přechozích dílů}

[New York. Ephram jde na schůzku s Madison a dr. Brown dále kouká ze střechy na město. Madison vyhlíží z okna kavárny a čeká na Ephrama. Pohlédne na svůj mobil, ale pak ho zaklapne. Chce odejít, když vtom tam vejde Ephram. Madison zvedá kabelku.]

EPHRAM: Čau.

[Madison položí kabelku zpět a Ephram k ní přijde.]

MADISON: Ahoj.

[Madison vstane a Ephram ji naznačí objetí.]

EPHRAM: Obejmi mě.

[Obejmou se.]

EPHRAM: Promiň, že jdu pozdě.

MADISON: Ani ne.

EPHRAM: To New York a…

MADISON: Šílené, co?

EPHRAM: Jo.

MADISON: Jsi nervózní?

EPHRAM: Ne. Ne. Nejsem nervózní. Ty ano?

MADISON: Myslela jsem ze zítřejšího konkurzu, ale ráda slyším, že už pro tebe nic neznamenám.

EPHRAM: Jo, ne, když jsem přijel, byl jsem nervózní, ale 12 hodin nepřetržitýho cvičení mě vyléčilo, takže...

[Madison přikývne.]

EPHRAM: Sedneme si?

MADISON: Jo, jasně.

[Ephram a Madison se posadí ke stolu.]

EPHRAM: Skoro jsem to s tebou vzdal.

MADISON: Jak to myslíš?

EPHRAM: Hledal jsem tě v Everwoodu. Myslel jsem, že jsi třeba zmizela nadobro.

MADISON: Ty jsi mě hledal?

EPHRAM: Jo. Jo. Dokonce jsem se byl mrknout na tvou kapelu. Bez tebe jsou na nic, mimochodem, ale jo, proč jsi vlastně odjela?

MADISON: Víš, to... to je nadlouho.

EPHRAM: Já mám čas, takže... pověz mi všechno.

[Madison se usměje a zaváhá. Čas zpovědi.]

{Úvodní titulky}

[Kuchyně Abbottových - Rose vypadá nemocně. Dr. Abbott jí měří teplotu.]

DR. ABBOTT: Pořád tě bolí záda?

[Rose chce promluvit.]

DR. ABBOTT: Teploměr, Rose. Jen přikývni.

[Rose přikývne.]

DR. ABBOTT (CONT'D): Určitě to je jen nahromaděný stres. Nic, co by heřmánkový čaj a den bez Brighta nespravil. Jen ze zvědavosti, co tě sužuje více - jeho nulové vzdělávací ambice nebo neschopnost udržet si práci?

[Rose uslyší přicházet Brighta a pokyne dr. Abbottovi, aby zmlkl. Bright se objeví s krabicí.]

BRIGHT: Jenom si jdu pro tavený sýr na Amyny housky, protože je všechny sním.

[Bright otevře ledničku.]

BRIGHT: A jsme na suchu. Paráda. Dojdu ho koupit. Chcete něco z obchodu?

DR. ABBOTT: Ne, nic.

BRIGHT: Tak dobře. Zatím.

[Bright odejde. Dr. Abbott vyndá teploměr Rose z pusy.]

DR. ABBOTT: 37.3. Trochu zvýšená, ale netřeba si dělat starosti. Ale odvážím se říct, že se právě o desetinku zvedla. Bright má na tebe moc velký vliv.

ROSE: To asi ano.

[Začne vařit voda, Rose ji jde zkontrolovat.]

DR. ABBOTT: Myslím, že budeme oba souhlasit, že už to zašlo příliš daleko. Neprospívá mu, když ho tu necháváme bydlet a zabíjet čas.

ROSE: Já vím, že máš pravdu. Ale... kéž by existovalo méně drastické řešení.

DR. ABBOTT: Žádáme ho, aby si našel v Everwoodu vlastní byt. To má hodně daleko k vydědění.

ROSE: Já vím.

DR. ABBOTT: Nepracuje, nechodí do školy. Ustrnul v stacionární fázi se zajištěným přísunem potravin. Ještě horší je, že postrádá cíl víc, než když skoro před rokem odmaturoval.

ROSE: To už je to vážně skoro rok?

DR. ABBOTT: Je čas, Rose.

[Vejde posmutnělá Amy.]

ROSE: Co je s tebou?

AMY: Vzali mě na Harvard.

[Amy svěsí hlavu. Rose a dr. Abbott na sebe pohlédnou.]

[Kavárna - Ephram a Madison spolu mluví.]

EPHRAM: Takže pak si Dalia začala oblékat šaty, což bylo dost šílený. Pak měla kluka a pak se s ní rozešla. Bylo docela zábavný sledovat tátu, jak se s tím snaží vypořádávat.

MADISON: Takže spolu teď vycházíte?

EPHRAM: Jo. Jo. Nevím, jestli se zlepšil můj život, nebo se zlepšil jeho, nebo jsme jen oba byli z toho křičení unavení, ale, jo, teď je to skvělý. Jako práce, škola, všechno, prostě skvělý, fakt dobrý.

MADISON: To je fantastický, Ephrame. Mám za tebe velkou radost.

EPHRAM: Je to divný. Jako bych polovinu života přemýšlel o Julliardu a teď jsem konečně tady, je to trochu...

MADISON: Děsivý.

EPHRAM: Jo.

MADISON: Ale to je myslím dobře. Bát se. Znamená to, že můžeš ztratit něco cenného.

EPHRAM: Díky. Teď nejsem vůbec vyděšenej.

[Madison se usměje.]

EPHRAM: Dobře, chci něco říct. Vím, že to může znít trochu divně, ale půl hodinu jsem tu blábolil...

MADISON: Neblábolil. Zajímá mě to.

EPHRAM: Fajn, protože ti hodně vděčím za to, kde teď jsem.

MADISON: To není vůbec pravda.

EPHRAM: S tebou jako by hudba byla život. Nebylo to něco, co děláš pod nátlakem, nebo protože to chtějí rodiče. Bylo to... já nevím, jako bych celou dobu hrál někde v klidu mysli a teď jsem tady. Na prahu. A za to musím poděkovat tobě.

MADISON: To je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl.

EPHRAM: Ne, je to fajn. Musíš vědět, že jsi mě proháněla, což bylo dobrý, protože mě Amy už nemusí prohánět tolik.

[Madison vypadá zklamaně, když Ephram zmíní Amy.]

MADISON: Amy, hm? Vy spolu...

EPHRAM: Jo. Jo, je to skvělý. Vytrénovala jsi mě dobře. Všechny velký chyby jsem si odbyl na tobě.

MADISON: Tolik chyb jsi zase neudělal.

EPHRAM: Žertuješ? V hlavě si můžu kdykoli přehrát 30ti hodinovou sbírku těch neostudnějších momentů.

MADISON: Dobře. No, jsem ráda, že jsem byla trenažér.

EPHRAM: Ne, ale vážně, jeden z důvodů, proč jsem se s tebou chtěl dneska sejít, bylo poděkovat ti. Ano, já vím, jsem klišé samo.

[Zasmějí se.]

MADISON: Nevím, co na to říct.

EPHRAM: Můžeš přeskočit není zač a přejít rovnou k vyprávění, co bylo s tebou. Už nějakou dobu tu mluvím o sobě a nudím se, takže... povídej.

[Ordinace dr. Hartmana - Dr. Abbott sedí v čekárně, zatímco je Edna za svým stolem.]

DR. ABBOTT: Tak, matko, nemohl jsem si nevšimnout, že Irvův vůz byl ráno zase na svém obvyklém místě před tvým domem.

EDNA: Nemohl sis pomoct, nebo sis nemohl pomoct, vševěde?

[Vejde dr. Hartman.]

DR. HARTMAN: Ránko, Edno. Dobré ráno, Hale!

DR. ABBOTT: Ano, ano, vítání, salutování, žertování, nevypadáme to ale dobře... je nový měsíc, dr. Hartmane. Pokud by vám to nevadilo...

DR. HARTMAN: Šek na nájem. No problemo. Edno, vypsali jsme už ten šek, že?

[Otevřou se dveře a dovnitř vpadne Frank, který nese svého syna, Kylea. Kyle byl postřelen.]

EDNA: Panebože.

FRANK: Potřebuju pomoct.

DR. HARTMAN: Rychle, tudy.

EDNA: Co se stalo?

FRANK: To je můj kluk. Byli jsme na lovu a puška vystřelila.

DR. HARTMAN: Sem dovnitř. Položte ho na stůl.

[Dr. Abbott a dr. Hartman začnou horečně pracovat.]

FRANK: Budeš v pořádku. Vydrž.

DR. ABBOTT: Franku. Potřebujeme místo. Franku. Jděte.

DR. HARTMAN: Dýchání mělké.

DR. ABBOTT: Nitkovitý puls. Je na tom zle s tlakem.

DR. HARTMAN: Necítím ránu po výstřelu. Edno, má mělké dáchání. Musíme použít vak.

DR. ABBOTT: Ztratil spoustu krve. Musí do nemocnice.

EDNA: Už jsem volala sanitku.

FRANK: Chtěl jsem ho vzít do nemocnice, ale je to moc daleko, tak jsem ho vzal sem. Bude v pořádku, že jo? Můj syn. Prosím.

[Kavárna - Ephram a Madison si stále povídají.]

EPHRAM: Jak ses dostala do New Yorku? Přestoupila jsi na NYU?

MADISON: Ne, vlastně právě teď do školy nechodím. Zabírala by moc času servírování, ne? A ECC mi začala připadat o ničem. Na přednáškách stejně nezáleží. Lidi, co nechtěli se sebou nic udělat. Už to není můj styl.

EPHRAM: Takže jsi odrostla kolejním párty.

MADISON: Přesně.

EPHRAM: Tak jaký je tvůj zdejší styl?

MADISON: Bydlí tu můj starší brácha. Má skvělý byt ve Village. Práce není hrozná. Lidi jsou... no, skoro všichni jsou to dvacátníci bez cíle, co odešli z různých vysokých. Podporujeme se navzájem.

EPHRAM: To je fajn. Jo. Není hrozná je pořád lepší než hrozná. A kromě toho máš teď nejspíš víc času na muziku.

MADISON: Jo... po odchodu z kapely jsem se tomu moc nevěnovala. (pauza) Dala jsem si pauzu. Je to fajn. Fakt je to fajn.

EPHRAM: Jo. Jo. Bezva.

[Madison vypadá poklesle.]

EPHRAM: Jsi v pořádku?

MADISON: Není to, co očekáváš.

EPHRAM: A co?

MADISON: Život po střední škole. Vím, že si myslíš, že to máš vyřešené, když sis vybral obor a sbalil tašky, ale není to tak snadné. Někdy se ohlédnu na život, který jsme si pro sebe představovali v 17ti. Zdá se to šílené. Jak tehdy můžeme vědět, co chceme. Co když se něco strašného stane? Kdo to může předpovědět? Kde je plán B? Ti lidé tam žijí plán B, jsou zmatení, hledají.

EPHRAM: Chceš mi o tom povědět?

MADISON: Nevím, jestli bych měla.

EPHRAM: Nemáš to zrovna teď lehký, chápu to.

MADISON: Ale nechápeš.

EPHRAM: Co? Tak mi to vysvětli.

[Madison nic neříká.]

EPHRAM: Myslíš si, že jsem pořád dítě, že jo?

MADISON: Ne, tím to není.

EPHRAM: Ne, už jsme si tím prošli.

MADISON: Tím to není.

EPHRAM: Ne, v pohodě. Štvalo mě to, ale už ne. Je to za mnou. Bez urážky. Na dnešek jsem se fakt těšil. Myslel jsem vážně všechno, co jsem řekl, a mrzí mě, že máš pořád pocit, že se mnou nemůžeš mluvit o důležitých věcech.

MADISON: Nemám ten pocit.

EPHRAM: Jo, no, měl bych jít, takže...

[Ephram chce odejít.]

MADISON: Ephrame, počkej.

EPHRAM: To je dobrý, v pohodě. Nemusíme v tom pokračovat.

MADISON: Ale musíme. Neodjela jsem jen tak, Ephrame. Byla jsem těhotná.

[Ephram se zarazí a v šoku hledí na Madison.]

[Kavárna - Madison vysvětluje šokovanému a zmatenému Ephramovi, co se stalo s jejich dítětem.]

MADISON: Jsou to fakt moc milí lidé, Ephrame.

EPHRAM: Kdo? Promiň, kdo je milý?

MADISON: Pan a paní Wagleyovi. Setkala jsem se s nimi, když přišli do nemocnice.

EPHRAM: To oni si vzali dítě.

MADISON: Jsou adoptivní rodiče, ano. A líbili by se ti, přísahám...

EPHRAM: Ne. Přestaň. Přestaň. Ještě o nich nechci nic slyšet.

MADISON: Promiň.

EPHRAM: Takže… měla jsi dítě. Naše dítě.

MADISON: Přemýšlela jsem, že bych si ho dala vzít. Měla jsem to v plánu, ale pak jsem nemohla, nevím proč.

EPHRAM: Kde jsem byl já? Když jsi to zjistila. Kdy jsi to zjistila?

MADISON: Loni v létě.

EPHRAM: Takže já už byl pryč, byl jsem tady v New Yorku na Julliardu.

MADISON: Ne, zjistila jsem to před tvým odjezdem.

EPHRAM: Takže na mně nezáleželo?

MADISON: Samozřejmě, že záleželo.

EPHRAM: Ne, očividně nezáleželo. Otěhotněla jsi. Otěhotněla jsi a ani jsi mi to neřekla. Proč? Myslela sis, že jsem moc mladej nebo moc hloupej?

MADISON: Ne. Ne.

EPHRAM: Tak proč jsi mi to udělala? Proč jsi za mnou nepřišla?

MADISON: Já nevím.

EPHRAM: Něco bych udělal.

MADISON: Já vím.

EPHRAM: Pomohl bych ti. Udělal bych cokoli.

MADISON: Já vím.

EPHRAM: Jako bych ani nevěděl, kdo jsi.

MADISON: Prosím tě, to neříkej.

EPHRAM: Ne, nejsi člověk, do kterýho jsem si myslel, že jsem zamilovanej. Nejsi ani zlomek toho člověka. Jsi...

MADISON: Já vím…

EPHRAM: Ne, nevíš. Nemáš ani ponětí. Nejenže jsi mě připravila o to dítě nebo to rozhodnutí, nebo o co si myslíš, že jsi mě připravila. Vzala jsi mi rok života, který jsem strávil s někým, na koho se teď nemůžu ani podívat. Všechny vzpomínky jsou pryč.

[Madison pláče.]

MADISON: Je mi to líto.

EPHRAM: A pak jsi odjela do New Yorku, aniž bys to někomu řekla.

MADISON: Ne, já... nejdřív jsem byla v Denveru. Porodila jsem ho tam. V New Yorku jsem teprve dva měsíce.

EPHRAM: Počkej. Co jsi to právě řekla?

MADISON: Byl to kluk. Je mi to moc líto, Ephrame. Doufám, že mi dokážeš odpustit.

[Madison vstane a odejde. Ephram tam stále v šoku sedí.]

[Pokoj Amy - Na hodinách je 13:00. Amy sedí na posteli a má zrak upřený na hodiny. Vejde Rose.]

AMY: V New Yorku jsou tři. Nejspíš jsou teď spolu. Říká jí, že jí to sluší. Ona říká, že jemu to sluší.

ROSE: Tohle není zdravé, zlato.

AMY: Myslíš, že vzala dítě s sebou?

ROSE: Ani nevíme, jestli to dítě měla.

AMY: Jo, ale co když ano? Nejspíš se procházejí se v parku, že? To by udělali. Pro Ephrama by to bylo strašně divné, nemyslíš?

ROSE: Bylo by to těžké.

AMY: Ephram je úžasný kluk. Cítil by zodpovědnost, a jestli to dítě měla. Je to velká věc. Nejspíš znamení, že by měli být spolu.

ROSE: Znamení?

AMY: Přemýšlíš někdy o osudu? Jako kolik ze svého života můžeš ovládat a kolik je ti toho určeno, ať se ti to líbí nebo ne?

ROSE: Dobrotivé nebe, nevím. O tomhle se píší diplomky.

AMY: Jako třeba tenhle dopis. Co kdyby nebyl z Harvardu? Co kdyby byl místo toho z Princetonu?

ROSE: Na Princeton ses nehlásila.

AMY: Já vím a o to jde. Co kdyby ano? Všechno v mém životě na to ukazovalo. Možná ta tátova kampaň nebyl takový nesmysl. Možná se mi vesmír snažil něco sdělit a já se tomu jen vyhnula.

ROSE: Takže otcova přání jsou nyní částí velkého vesmírného plánu - to se mu bude líbit.

AMY: Ne, ale, mami, přemýšlej. Tenhle rok nastal v mém životě klíčový bod. Nejspíš více než jeden, ale jeden velký byl, když se Ephram vrátil z New Yorku. Rozešli jsme se. Možná to tak mělo zůstat.

ROSE: Hru na "co když" si můžeš hrát až do svítání. Když budeš tak přemýšlet, můžeš si zničit celý život.

AMY: Je 15:05. Co asi dělají teď?

[Čekárna v nemocnici - Dr. Abbott přinese Frankovi kávu.]

DR. ABBOTT: Franku.

FRANK: Díky, že tu jste, Harolde.

DR. ABBOTT: To nejmenší, co mohu udělat, je počkat na Marcy

FRANK: Nechtěl jsem, aby řídila. Nechtěla sem vzít holky, dokud nebudeme vědět víc.

DR. ABBOTT: To dává smysl.

FRANK: Nemuselo se to stát.

DR. ABBOTT: Samozřejmě, že ne.

FRANK: Ne, nemyslím jen tu nehodu. Myslím celý den. Kyla měl zaracha. Všichni jeho přátelé jeli lyžovat a já mu řekl ne. Pro jednou, víte? Marcy po něm měsíce chtěla, aby vyčistil okapy. Tak jsme se do nich pustili spolu. Byl nahoře na žebříku a prozpěvoval si nějakou písničku, nevím kterou. Dělal z toho hru, tak jako vždycky. Pak se roztrhly mraky. Bylo to neuvěřitelné, přímo nad jeho hlavou se rozestoupila oblaka. Dokonalý den na lov, že?

DR. ABBOTT: Poslední týden na bažanty, hm?

FRANK: Přesně to řekl. Kdybych ho donutil udělat, co měl, nic z toho by se nestalo.

DR. ABBOTT: Nemůžete si za to dávat vinu, Franku.

FRANK: Ano, můžu.

[Objeví se dr. Wexler. Frank a dr. Abbott vstanou.]

FRANK: Jak je na tom? Jak je na tom můj syn?

DR. WEXLER: Těžko říci. Vzhledem ke ztrátě krve a nedostatku kyslíku, pokud se Kyle vzbudí, bude mít poškozený mozek.

FRANK: Co tím myslíte, pokud?

DR. WEXLER: Udělali jsme vše, abychom Kylea stabilizovali. Zvažovali jsme částečnou transplantaci jater, ale obáváme se, že by to v této chvíli nepomohlo.

FRANK: Ale mohlo by, ne?

DR. ABBOTT: Myslím, že dr. Wexler chce říct, že soustředit se v této chvíli na játra by bylo jako řešit problém náplastí.

FRANK: Náplast je lepší než nic.

DR. WEXLER: I kdybychom dali Kylea na seznam, čekali bychom hodně dlouho.

FRANK: Ale říkal jste částečnou transplantaci. Já mám část jater, ne?

DR. WEXLER: Je to velice nebezpečná operace. Zvlášť pro někoho ve vašem věku. A kromě toho pochybuji, že byste byl vůbec vhodný dárce.

FRANK: Tak to zjistíme. Kam mám jít?

[Dr. Wexler pohlédne na dr. Abbotta.]

DR. WEXLER: Tudy.

[Frank jde za dr. Wexlerem a pak se zastaví a ohlédne se na dr. Abbotta.]

FRANK: Díky, Harolde.

[Frank mu potřese rukou a pokračuje za dr. Wexlerem.]

[Hotelový pokoj - Je noc a dr. Brown starostlivě hledí z okna na město. Objeví se Ephram.]

DR. BROWN: Vrátil ses.

EPHRAM: Jo, promiň, je pozdě.

DR. BROWN: To... to je v pořádku.

EPHRAM: Já... byl jsem s Madison.

DR. BROWN: Celou dobu?

EPHRAM: Ne, ne. Ne, ona... ani nevím jak to říct, ale ona... ona otěhotněla a bylo to moje. Vím, že je to téměř nemožné přijmout a nemáš ponětí, jak je divné ti to takhle říkat. Nedokážu si představit, co si musíš myslet.

[Dr. Brown k němu přijde blíže.]

DR. BROWN: Nemyslím si nic. Co si myslíš ty?

EPHRAM: Abych ti řekl pravdu, je mi špatně.

[Ephram projde kolem dr. Browna k oknu.]

EPHRAM: Dítě porodila před pár měsíci. Byl to kluk a teď je pryč.

[Dr. Brown svěsí hlavu.]

DR. BROWN: Co tím myslíš, pryč?

EPHRAM: Dala ho k adopci. A tím to hasne. Je konec. Je o všechno postaráno a já s tím neměl nic společného, až na tu část, na které jsem se podílel.

DR. BROWN: Nic víc neříkala?

EPHRAM: Ne, snažila se mi vysvětlit celý adopční proces, ale já ji nedokázal poslouchat.

[Dr. Brown se k němu otočí.]

EPHRAM: Je to strašný. Ne? Protože já ani... ani nevím, co mám teď dělat.

DR. BROWN: Co chceš dělat?

EPHRAM: Co chci dělat? Chci ji nahlásit. Chci aby alespoň způlky cítila to, co teď já. To nemůže být legální, ne? Nemůže učinit takovýhle rozhodnutí a neříct o tom klukovi, ne?

DR. BROWN: Nevím.

EPHRAM: Já ji nenávidím. Nenávidím ji. Nikdy bych si nepomyslel, že je ve mně tolik nenávisti, ale teď je to to jediné, co budu provždycky cítit.

DR. BROWN: Neodsuzuj ji, Ephrame.

EPHRAM: Jak mi to mohla udělat? Jakto, že to nikomu neřekla a zvlášť tomu, koho údajně milovala?

DR. BROWN: Ona tě milovala.

EPHRAM: Ne. To nemohla. Nemilovala mě. Mohla... Kdyby mě milovala, nebyla by to schopná udělat. Ona ho dala pryč, ona... prostě ho dala pryč.

DR. BROWN: Nechápeš, jak byla vyděšená. Nevěděla co dělat nebo kam jít.

EPHRAM: O čem to mluvíš? Jak to můžeš vědět?

[Ephram na něj pohlédne.]

DR. BROWN: Protože nejdříve přišla za mnou.

[Ephram je v šoku.]

DR. BROWN: Řekla mi, že je těhotná. Požádala o pomoc.

EPHRAM: Co?

DR. BROWN: Chtěla ti to říct. Ale já ji požádal, aby to nedělala. Řekl jsem jí, že všechno zaplatím, ale nepřijala to. Žádné peníze si ode mě nevzala.

EPHRAM: Co?

DR. BROWN: Požádal jsem ji, aby odjela, a ona to udělala. Milovala tě, Ephrame, musíš to vědět.

EPHRAM: Co?

DR. BROWN: Je mi to líto, ale je to má práce, ne její. Pokud chceš někoho vinit, vin mě.

EPHRAM: Nechci o tom nic slyšet. Přestaň. Přestaň.

DR. BROWN: Poslouchej mě. Poslouchej mě, musíš pochopit...

EPHRAM: Ne. Přestaň. Mlč. Nechci to slyšet.

[Ephram ho odstrčí.]

DR. BROWN: Já... jen jsem tě chtěl... zažil si tolik bolesti, nechtěl jsem, aby jí bylo ještě více.

[Ephram ho znovu odstrčí.]

EPHRAM: Ne. Ne. Ne. Nech mě na pokoji.

[Ephram popadne kabát a zmizí dveřmi pryč.]

[Kuchyně Abbotových - Bright luští křížovku a dr. Abbott vejde. Je pozdě večer.]

BRIGHT: Taky nemůžeš spát, co?

DR. ABBOTT: Bohužel je to tak.

[Dr. Abbott dojde k ledničce.]

BRIGHT: Dnešek byl asi dost šílenej. To s Kylem. Všichni o tom mluví. Byla to hrůza?

DR. ABBOTT: Bylo to dost dramatické, ano.

BRIGHT: Člověče, musel jsi mu strčit ruce do břicha, co? Střeva a tak, že?

DR. ABBOTT: Díky, tak nějak.

BRIGHT: Tý jo, to je suprový.

DR. ABBOTT: Není to hororový film, Brighte. Ten kluk by mohl zemřít. Prokaž trochu úcty.

BRIGHT: Tak jsem to nemyslel. Poč-- zapomeň na to. Pořád to nechápu. Jak se to stalo? Jaký jsou šance? Pokud teda nedržel pušku jinak nebo tak.

DR. ABBOTT: O čem to teď mluvíš?

[Dr. Abbott se posadí vedle Brighta.]

BRIGHT: Přemýšlej. Jestli vystřelila jeho puška, střelil by se do nohy. Břicho, to je divný.

[Dr. Abbott o tom přemýšlí. Bright mu podá mléko a vydá se na odchod.]

BRIGHT: Kuchyně je tvá. Mimochodem dneska jsem se byl zapsat v realitce.

DR. ABBOTT: Cože?

BRIGHT: Přišlo mi, že je nejvyšší čas se odtud odstěhovat. Za měsíc můžu být fuč, jestli něco najdu.

DR. ABBOTT: To zní dobře.

[Bright na otce jen hledí a pak odejde.]

[Dr. Brown jde po ulici v New Yorku a telefonuje.]

DR. BROWN: Ne, ještě se mi neozval. (naslouchá) Ne, má tu spoustu přátel. Možná přespal u jednoho z nich. Nedělal bych si s tím starosti. (naslouchá) Ano, jistě, že mám starost, já jen... (naslouchá) U konkurzu má být ve čtyři. Sejdu se s ním tam a pak vám s Jacobem zavolám, ano?(naslouchá) Tak dobře.

[Dr. Brown zavěsí a vypadá znepokojeně.]

[Banka - Rose a Amy jsou u bezpečnostních schránek.]

ROSE: Děkuji.

BANKOVNÍ ZAMĚSTNANEC: Nemáte zač.

AMY: Vykrádáme banku, protože jsem nechala šperhák doma, takže...?

[Rose vyndá svou bezpečnostní schránku a přinese ji na stůl. Amy ji následuje.]

AMY: Co v ní máš?

ROSE: Jen nějaké vzpomínky. Zásnubní prsten mé matky. Opály tety Mabel. A samozřejmě čísla našeho účtu ve švýcarské bance.

AMY: Vážně?

ROSE: Ne.

[Rose vyndá ze schránky letenku a podá ji Amy.]

AMY: Co je to?

[Amy ji otevře.]

AMY: Letenka do Říma.

ROSE: Jen tam. Svěřila jsem se ti někdy, co jsem chtěla studovat za obor?

AMY: Společenské vědy, ne?

ROSE: Ne, co jsem chtěla. Historii umění. Milovala jsem muzea. Prolouskával jsem si staré knihy a pokoušel se představit, jak ty památky ve skutečnosti vypadají.

AMY: To je suprový.

ROSE: V den ukončení střední školy jsem se ocitla na křižovatce. Mohla jsem zůstat doma a čekat, až mě tvůj otec požádá o ruku, nebo jsem mohla odletět do Itálie a poznat svět. Vrátila bych se, až bych se naučila řeč nebo sehnala práci v proslulé galerii.

AMY: Já bych si užívala zmrzlinu.

ROSE: To také. Nemusím říkat, že Itálie vyhrála. Sbalila jsem si kufry a zabookovala jsem si let a... To ráno, když jsem měla odletět, jsem otevřela dveře a před domem na mě čekal tvůj otec. A to na koleni.

AMY: Ne…

ROSE: Ano. Moje matka samozřejmě zuřila, ale já byla mladá a romantická a změnila plány v to, co se svým způsobem také zdálo být dobrodružství.

AMY: Takže táta věděl, že odjíždíš, a nechtěl tě ztratit. Hezké.

ROSE: On to nevědel. Neřekla jsem mu o tom. Bála jsem se, že bych jinak ztratila odvahu. Chtěla jsem mu zavolat, až tam budu.

AMY: Takže se teda jen tak ukázal u tvého domu v den, kdy jsi měla odjet. Chápu, bylo vám souzeno být spolu.

ROSE: A to je právě omyl. Ne, já se toho dne rozhodla. Mohla jsem se rozhodnout jinak, ale neudělala jsem to, tak jsem tady. Poslouchala jsem tě, jak máš život za něco, co se ti děje, ale tak to není. Jsou to volby, které činíme, které utvářejí detaily našeho osudu, ne naopak. Rozumíš?

AMY: Takže bych se neměla s Ephramem rozejít, jen abych uspokojila osud.

ROSE: Dám ti pohlavek, jestli to uděláš.

[Amy se znovu podívá na letenku.]

AMY: Přemýšlela jsi někdy, co by se stalo, kdybys nastoupila do letadla?

ROSE: Tu letenku jsem si nechala, ne?

[Dr. Abbott vejde do nemocničního pokoje. Frank tam leží na posteli. Dr. Abbott zaklepe na futra.]

FRANK: Zdravím, doktore. Vrátil jste se?

DR. ABBOTT: Napadlo mě, že se na vás kouknu. Zjistím, jak se vám vede.

FRANK: No, Kyle se ještě neprobral, ale vyšetřili mi játra. Říkali, že bych měl míň pít a víc běhat.

DR. ABBOTT: Takže podstoupíte operaci?

FRANK: Jinak to přece nejde.

DR. ABBOTT: Co si myslí Marcy?

FRANK: Je vyděšená. Chce, abych se šel do kostela modlit. Nechápe to.

DR. ABBOTT: Ne?

FRANK: Jste otec. Rozumíte mi. Také byste nenechal syna na holičkách.

DR. ABBOTT: V takovéto situaci. Je to složité. Bylo by to určitě obtížné.

[Dr. Abbott se posadí na židli vedle postele.]

DR. ABBOTT (CONT'D): Zvlášť když bych se cítil zodpovědný.

FRANK: Co tím myslíte?

DR. ABBOTT: Franku, včera, když jste ke mně Kylea přinesl, jste řekl: "Puška vystřelila." Neřekl jste čí puška.

FRANK: (zhluboka se nadechne) Scházeli jsme ze stráně. Bylo mokro jako čert. Samé bláto. A já ztratil rovnováhu. Uklouzl jsem po klacku. Skácel jsem se. Muselo to pár sekund trvat, protože si pořád pamatuju, jak se Kyle směje. A pak jsem dopadl na zem a ucítil, že puška vystřelila.

[Dr. Abbott přikývne.]

FRANK: Byl jsem si jistý, že ji mám zajištěnou. Vždycky ji mám. Byla to moje puška. Střelil jsem vlastního syna.

DR. ABBOTT: Poslouchejte, Franku, ta operace, kterou se chystáte podstoupit. Je nebezpečná. A s nejvyšší pravděpodobností Kyleovi nijak nepomůže. Mohla vás by to mohlo zabít. Chápete to?

FRANK: Když mě to zabije, tak ať.

DR. ABBOTT: Ale máte ženu a další dvě děti. Nechci, abyste to dělal z pocitu neodůvodněné viny.

FRANK: Co?

DR. ABBOTT: Tu operaci. Musíte pochopit, co se stalo. Byla to nehoda, nebyla to vaše vina.

FRANK: Myslíte si, že na tu operaci chci z pocitu viny?

DR. ABBOTT: No…

FRANK (posadí se na posteli): Harolde, je to můj syn. Proto.

DR. ABBOTT: Já vím.

FRANK: Nejsem tak komplikovaný, Harolde. Možná se u jiných lidí odehrává spousta těch psychologických záležitostí, ale u mě ne. Je to můj kluk. Můj jediný kluk. Dal bych mu i své srdce, kdyby ho potřeboval.

[Dr. Abbott přikývne.]

[Konkurz na Juilliard - jeden uchazeč právě skončil.]

ŘEDITEL: Ephram Brown? Ephram Brown?

[Dr. Brown vyjde na balkón v hledišti a hledá Ephrama. ]

ŘEDITEL: Uděláme si pětiminutovou přestávku.

[Ephram vyjde zpoza dr. Browna na balkón.]

EPHRAM: Bolí to, viď? Tahle velká věc se ti najednou vymkla z kontroly. A nic s tím nesvedeš.

DR. BROWN: Jsi v pořádku? Kde jsi byl?

EPHRAM: Co je ti po tom?

DR. BROWN: Pořád máš čas. Jdi tam. Ephrame, prosím tě, zamysli se, co děláš.

EPHRAM: Přemýšlel jsem o tom. Přemýšlel jsem o tom celou noc a uvědomil jsem si, že tohle je jediné, co můžu udělat. Je to jediná část mého života, nad kterou mám teď ještě kontrolu. Všechno ostatní jsi mi vzal.

DR. BROWN: To není pravda. Tohle je celý tvůj život. Na tohle ses soustředil.

EPHRAM: Všechno mé soustředění je pryč. Vypařilo se. Zvláštní, jak se to stává.

DR. BROWN: Ephrame, máš na víc. Jsi lepší než já. Jenom jim tam musíš zahrát a pak mi můžeš říct všechno to, co...

EPHRAM: Nechci hrát. Už to pro mě nic neznamená. Zničil jsi to. Vzal jsi to, co jsem miloval, a přiměl mě to nenávidět. Všechen ten čas, který jsem strávil v tom studiu... úplatek.

DR. BROWN: To nebyl úplatek. Nevybudoval jsem to studio, abych...

EPHRAM: Přestaň mi lhát.

DR. BROWN: Ephrame, děláš chybu. Budeš toho litovat.

EPHRAM: A co ty? Lituješ toho?

DR. BROWN: Ano. Ano, lituju.

EPHRAM: Ale nelituješ. Nelituješ. To hraní si na boha, o kterém všichni mluví, jak ho v sobě mají mít chirurgové, pořád v tobě je. Pořád si myslíš, že je tvůj úsudek lepší než všech ostatních. Pořád si myslíš, že ses zachoval správně.

DR. BROWN: Zcela upřímně jsem si nemyslel, že to skončí takhle.

EPHRAM: A jak sis myslel, že to skončí?

DR. BROWN: Nevím, ale v té chvíli se to zdálo být to nejlepší - to jediné - jak tě ochránit. Myslel jsem si, že je to správné. Opravdu.

EPHRAM: No, to sis myslel špatně. Teď už o mém životě rozhodovat nemůžeš. Nad mou budoucností už nikdy nebudeš mít kontrolu.

DR. BROWN: Ephram, nedělej to jen proto, abys mi ublížil.

EPHRAM: To není jediný důvod, proč to dělám. Ale je to ten nejlepší.

[Ephram odejde z balkónu a nechá tam stát dr. Browna.]

ŘEDITEL: Ronald Carvey?

[Ordinace dr. Hartmana - Dr. Abbott vejde a dr. Hartman je u Ednina stolu.]

DR. HARTMAN: Jak to kvačí, Hale?

DR. ABBOTT: Kdybyste jen dokázal pronést jednoduché dobrý den, bylo by mnohem snažší poblahopřát vám k odvedené práci, která byla dosti působivá.

DR. HARTMAN: No, díky. Také jste zaválel. Kdybyste chtěl někdy od Andyho odejít, víte, kde mě najdete.

DR. ABBOTT: Mé vyhlídky jsou stále lepší a lepší. Jen si vezmu šek na nájem.

DR. HARTMAN: Jasně. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového uvidím v Everwoodu.

DR. ABBOTT: To se stává zřídka.

DR. HARTMAN: Kéž bychom jen mohli udělat víc. Co myslíte? Neměli bychom Sullivanovým něco poslat?

DR. ABBOTT: Včera jsme poslali dárkový koš.

DR. HARTMAN: Jo, já vím, ale teď, když zemřel. Chci, aby věděli, že tu pro ně jsme.

DR. ABBOTT: Kdo zemřel?

DR. HARTMAN: Kyle. Během noci. Selhalo mu srdce. Chudák kluk. Promiňte, myslel jsem, že to víte. Byl jsem ráno v nemocnici. Myslel jsem, že už to víte a odešel jste.

DR. ABBOTT: Ne, nevěděl jsem to. A co Frank?

DR. HARTMAN: Určitě je na tom hrozně.

[Dr. Abbott zvedne obočí.]

DR. HARTMAN: Vy myslíte tu operaci. Ne, ani se nedostal na předoperační. Díkybohu. Dovedete si představit, jak by jinak dneska Marci bylo?

[Dr. Abbott se posadí v čekárně.]

DR. HARTMAN: Jste v pořádku? Nepotřebujte napít nebo něco?

DR. ABBOTT: Ne, v pořádku.

DR. HARTMAN: Zapomněl jsem, jaké to pro vás je. Všechny své pacienty dobře znáte. Pokaždé je to osobní.

[Dr. Hartman se posadí vedle dr. Abbotta.]

DR. ABBOTT: Pokaždé ne. Ale tentokrát bylo.

DR. HARTMAN: Ale pořád byste měl mít dobrý pocit z toho, že jste udělal vše, co šlo. Opravdu udělal, Hale.

DR. ABBOTT: To se těžko vysvětluje otci, který ztratil syna.

[Dr. Abbott vstane.]

DR. HARTMAN: Jo. Možná přišel jeho čas. Víte?

DR. ABBOTT: Ne. Ne, tomu nevěřím.

[Dr. Abbott odejde.]

[Dr. Brown a Ephram vycházejí z letiště.]

DR. BROWN: Spal jsi v letadle?

EPHRAM: Ani ne.

DR. BROWN: Musíš být unavený. Já jsem.

[Dr. Brown a Ephram čekají na Ednu a Deliu.]

EPHRAM: Přeskočíme prázdný řeči, jo?

DR. BROWN: Dobře. Co si teď počneme?

EPHRAM: My?

[Edna zatroubí. Edna a Delia naproti čekají v autě.]

DELIA: Tady. Nenechají nás zaparkovat.

EDNA: Dělejte. Naskočte. Dvacet minut tu kroužíme kolem. Dělejte.

[Dr. Brown jim zamává.]

DR. BROWN: Pojď.

EPHRAM: Ty jdi. Já se dopravím sám.

[Dr. Brown se otočí na Ephrama.]

DR. BROWN: Poslouchej, Ephrame, já vím, že se mnou teď nechceš mluvit. Já vím, že si možná přeješ, abys mohl odejít a už se mnou nikdy nepromluvit, ale to nemůžeš. Ztratili jsme podstatnou část života a byla to má vina. Vím to. Byla to příšerná chyba a já tě požádal o odpuštění. Ale můžeme teď hned začít a zkusit to napravit.

EPHRAM: Nechci začít. Pokud to bude trvat dalších 15 let, fajn, uvidíme se, až mi bude 30. Jdi.

[Dr. Brown se vydá k autu. Obejme Deliu.]

[Kuchyně Abbottových - Bright vyklízí ledničku a poslouchá rap, když se objeví dr. Abbott. Bright si ho všimne a vypne rádiu.]

DR. ABBOTT: Mohu se zeptat?

BRIGHT: Vyklízím ledničku. Máma mi řekla, ať to udělám, tak...

DR. ABBOTT: Před třemi roky, co si vzpomínám.

BRIGHT: No, lepší pozdě než nikdy. Ne? Kromě toho jsem se tuhle pral s půlkou plechovky CheezWhiz a je čas vypořádat se s bincem.

DR. ABBOTT: Tak co tu máme? Máš nějaký systém?

BRIGHT: Jo. Sleduj. Je to jako správa souborů ale s jídlem. Tohle jídlo je pořád dobrý. Tohle je potřeba hned sníst. Tady tohle už je po záruce, ale pořád dokonale lahodný. A tady máme nepoživatiny.

[Bright hodí pytel s prošlým jídlem do koše.]

BRIGHT: Dva body. Hurá.

[Bright se vrátí k ledničce.]

BRIGHT: Hele, jak je na tom Kyle?

DR. ABBOTT: Nezvládl to, Brighte.

BRIGHT: Sakra.

DR. ABBOTT: Já vím.

BRIGHT: Můžu... včera, jak jsem řek, že jsi byl super. S těma střevama a tak.

DR. ABBOTT: Jo.

BRIGHT: Chtěl jsem jenom říct, že je super, co děláš. Zachraňuješ lidem životy. Vím, že jsi doktor, ale já na to zapomínám. Vidím v tobě jenom svýho tátu. To bylo všechno, jestli to vyznělo blbě, tak promiň.

DR. ABBOTT: To je dobré. Nedal jsem ti příležitost to vysvětlit. Poslechni, Brighte, ohledně toho bytu.

BRIGHT: Ne. Ne. V pohodě. Já vím, že už vám musím lézt na nervy. Bylo by lepší, abych měl vlastní bydlení, až půjdu příští rok na ECC.

DR. ABBOTT: ECC?

BRIGHT: Jo, myslím, že je na čase, abych se vrátil do školy, ne? Sice asi nebudu moct zachraňovat životy tak jako ty, ale jsou i jiný způsoby. Jako ti chlápci v sanitkách.

DR. ABBOTT: Rychlíci?

BRIGHT: Jo, ti. Nevím, jen mě to napadlo. Je fajn nad něčím přemýšlet.

[Bright vyndá nějaké potraviny z ledničky.]

BRIGHT: Tak tohle je zcela určitě nepoživatina.

DR. ABBOTT: Mohu?

BRIGHT: Posluž si.

[Dr. Abbott se trefí přímo do koše.]

BRIGHT (CONT'D): Řekni to se mnou. Hurá!

DR. ABBOTT: Hurá.

BRIGHT: Hurá.

DR. ABBOTT: Hurá.

[Ephram se s taškou objeví před domem Abbottových. Amy vyjde ven.]

AMY: Mohla jsem tě vyzvednout na letišti.

EPHRAM: Jel jsem autobusem. To je dobrý, potřeboval jsem si pročistit hlavu.

[Amy Ephrama láskyplně obejme.]

AMY: Jsi v pořádku? Nemůžu uvěřit, co se to děje.

EPHRAM: Já vím.

AMY: Volal jsi Madison? Chci říct, ona...? Záleží na tom vůbec? Ani nevím, na co se ptám.

EPHRAM: Já nevím.

AMY: Fajn, vůbec ti nepomáhám. Pojď dovnitř.

EPHRAM: Počkej. Jen chci...

AMY: Co?

EPHRAM: Nevím, co si mám počít, Amy.

[Ephram přistoupí k Amy.]

AMY: Tak na to přijdeme spolu.

EPHRAM: Ty ke mně necítíš nenávist?

AMY: Proč bych měla?

EPHRAM: Nevím, je to všechno teď tak divný. Když odjel, seděl jsem na letišti, seděl jsem tam asi dvě hodiny. Díval jsem se na různé lety, přemýšlel jsem, kam bych se mohl vydat, které letadlo by mě mohlo odvézt pryč. Kamkoli odtud. A pak jsi zavolala.

AMY: Myslel sis, že nezavolám?

EPHRAM: Jsem teď úplně na dně. Pomůžeš mi? Nevím, co dělám nebo co si počít.

AMY: Samozřejmě, že ti pomůžu, Ephrame.

[Amy nabídne Ephramovi ruku a on ji za ni vezme. Společně vejdou do domu.]

KONEC