Epizoda 3.11 - "Pocit viny"

{V minulých dílech...}

[Amy a Ephram se hádají v jeho studiu.]

IRV: (HLAS) V minulých dílech...

EPHRAM: Lhal jsem ti. Ve skutečnosti jsem se šel kouknout na kapelu Madison.

AMY: Nechápu, proč jsi mi to neřekl, než jsi šel, a říkáš mi to teď?

EPHRAM: Měl jsem z toho špatný pocit a měl jsem pocit, že ti možná lžu.

AMY: Lhal jsi mi.

EPHRAM: Já vím a mrzí mě to.

AMY: Cítil ses provinile, protože co jsi udělal, bylo špatný, tak jsi mi to řekl, aby ses té viny zbavil, což znamená, že nejsi jenom lhář, ale jsi sobeckej lhář.

[Amy zamíří ke dveřím. Ephram vstane a zkusí ji zastavit.]

AMY: Nevolej mi, na tohle teď nemám nervy.

[Edna a Irv mluví o důchodu.]

IRV: Třetí věk pro mě znamená odpočinek. A chci, abys odpočívala se mnou.

EDNA: Musím pracovat, Harpere.

[Dr. Brown a Amanda spolu mluví.]

DR. BROWN: Co se to děje?

AMANDA: Chtěla jsem vás vidět, abych zjistila, jestli blázním, nebo tu něco je.

DR. BROWN: To nemůžeme.

[Dr. Brown a dr. Abbott spolu mluví v čekárně jejich ordinací.]

DR. ABBOTT: Tohle není flirt. Je vdaná. Je to neetické. Je to neodpustitelné. Musíte ji nechat být.

[Střih na dr.Browna a Amandu, jak se u ní doma líbají.]

{Konec souhrnu minulých dílů}

[Před školou. Ephram zastaví auto a rozeběhne se za Amy, která jde ke škole. Ephram nese kelímek kávy.]

EPHRAM: Čau.

AMY: Čau.

EPHRAM: Myslel jsem, že tě ráno vyzvednu.

AMY: To jsem nikdy neřekla.

EPHRAM: Předpokládal jsem to. Chceš kafe? Extra vanilka.

AMY: Děkuju.

[Amy si vezme kávu a pokračuje v chůzi.]

EPHRAM: Dostala jsi smsku, že se večer sejdeme? Mohli bychom si objednat pizzu nebo tak.

[Amy se zastaví a pohlédne na něj.]

AMY: Ephrame, vím, že jsem přijala tvou omluvu. A řekla jsem ti, že se nechci rozejít, ale na tohle nejsem připravená.

EPHRAM: Dobře.

AMY: Jako tohle kafe. Je to kafe ze zoufalství. Neodčiní to, že jsi mi lhal. Nezapomenu kvůli němu, co jsi udělal, takže s tím přestaň. Ano?

EPHRAM: Já jen... já se pokoušel...

AMY: Já vím. Ale nepomáhá to.

[K Amy přiběhne nadšená Pippi.]

PIPPI: Amy! Panebože. Neuvěříš, co se právě stalo! Pořád tomu něvěřím.

AMY: Co se stalo?

PIPPI: Paní Baxworthová právě vyvěsila seznam pro Las Fille mal Gardee. A hádej, kdo hraje Lise? Já!

EPHRAM: To je dobrý?

PIPPI: Haló? Hlavní role!

EPHRAM: Tak je to dobrý.

Amy: To je skvělý, Pippi. Gratuluju.

PIPPI: To jenom díky tomu, že jsi letos nešla na konkurz, což bylo od tebe suprový.

AMY: To není pravda. Jsi moc talentovaná.

PIPPI: Děláš si srandu? Jsem strašná! Ale s mámou to sekne, až jí to řeknu, takže jsem navždycky tvým dlužníkem. Vážně, mý prvorozený je tvoje.

AMY: To fakt není nutný.

[Pippi Amy obejme a odejde.]

PIPPI: Mockrát děkuju!

EPHRAM: Páni. Kdo by si pomyslel, že když něco neuděláš, uděláš někomu takovou radost. Chtěla jsi tu roli?

AMY: Nešla jsem na konkurz, tak očividně nechtěla.

EPHRAM: A je dobrá?

AMY: Zvládne to.

[Zazvoní.]

AMY: Musím jít. Mám hodinu na druhý straně školy. (podá mu kávu) Tohle nést nemůžu. Promiň.

EPHRAM: Dobře, tak...

[Amy už je na cestě dovnitř.]

EPHRAM: Se uvidíme nikdy.

{Úvodní titulky}

[Ordinace dr. Browna – Dva lékaři jsou u John Hayese. Dr. Brown a Amanda jsou tam rovněž.]

LÉKAŘ #1: Náš program má přebytek pacientů a kvůli limitovanému místu musíme být velmi pečliví při výběru. Ale pokrok pana Hayese je pozoruhodný. A říkáte, že ještě před měsícem nedokázal vědomě mrkat?

AMANDA: Vůbec nic. Dokud se do toho nevložil dr.Brown.

DR. BROWN: Já to jen řídil. Je to vaše a Johnova zásluha.

LÉKAŘ #2: Musím říct, dr.Browne, že vaše pověst byla jedna věc, ale tohle je něco.

[Doctor #1 prohlíží Johnovi oči.]

LÉKAŘ #1: Ten pokrok značí nejen správný přístup a disciplínu potřebnou pro vstup do našeho programu, ale také skutečný potenciál. Zvláště vzhledem k jeho předchozí léčbě...

[Lékař pokračuje a dr.Brown pohlédne na Amandu a najednou ho pohltí vzpomínka, jak se s Amandou na posteli líbají. Rychle se přesuneme zpět do ordinace.]

DR. BROWN: Ano. Proto jsem vás sem pozval, abyste ho prohlédli osobně a vysvětlili paní Hayesové léčebný program.

LÉKAŘ #1: Nechci podceňovat agresivitu našeho přístupu. Ale má skutečný potenciál.

[Opět vzpomínka dr.Browna. Dr.Brown sundavá Amandě blůzku a líbá ji na remeno.]

LÉKAŘ #1: Chápejte, vašemu manželovi by se mohly obnovit základní motorické funkce... řeč, pohyb.

AMANDA: Jak dlouho by byl pryč?

LÉKAŘ #1: To je u každého různé. Měli jsme pacienty, u kterých stačilo pouhých šest či osm týdnů, u jiných došlo k dalšímu pokroku až po roce a více.

AMANDA: Rok.

[Amanda pohlédne na dr.Browna, který vypadá, že se necítí dobře. Opět následuje vzpomínka. Dr.Brown a Amanda se na posteli hladově líbají.]

AMANDA: Nezáleží na tom, co si myslím já. Na mně to není.

[Amanda se skloní k Johnovi.]

AMANDA: Chceš to? Mohla by to být hrůza, nemusí to vůbec zabrat. Ale jestli to chceš...

[John dvakrát mrkne na souhlas.]

AMANDA: Dobře. Jdeme do toho. Co bude dál?

LÉKAŘ #1: O všechno se postaráme. Do týdne ho převezeme do léčebny.

AMANDA: Dobrá tedy.

[Amanda pohlédne na Andyho.]

DR. BROWN: Dobře.

[Dům Harperových – Irv je v posteli a Edna vyjde z koupelny s mokrými vlasy oblečená do práce.]

EDNA: Já vím. Mohla jsem ti nechat více teplé vody, zastřel mě, ráda se cachtám ve sprše.

IRV: To je jedno.

[Irv dále jen leží, Edna se hotoví k odchodu.]

EDNA: Myslíš, že bys mohl u Ernieho vyzvednout nový pytel soli? Má zase snažit. Nechci si po cestě k autu zlomit nohu.

IRV: Jistě.

[Edna si všimne Irvovy deprese.]

EDNA: Co je to s tebou? Neříkej mi, že na tebe něco leze.

IRV: Nic mi není. Jenom se mi nechce vstát.

EDNA: Co takhle hezká tichá večeře? Jen my dva. Můžeš udělat tu paellu, o které jsi básnil. Utratili jsme 30 babek za šafrán. Ať to za to stojí. Určitě ti to oplatím.

IRV: Nepřijdeš pozdě do práce?

[Edna si vleze do postele k Irvovi.]

EDNA: Můžu ti věnovat 10 minut, jestli máš zájem.

IRV: Ne, to je dobré. Jdi.

[Irv se otočí na druhou stranu. Edna vypadá znepokojeně.]

[Učebna na střední škole - zazvoní a hodina končí. Hannah a Amy mají společnou hodinu.]

AMY: Mám dobrý zprávy. Máma souhlasila s maratónem "Sexu ve městě" v cenzurovaný verzi, alespoň že tak. Přijdeš dneska večer?

[Hannah na Amy pohlédne.]

AMY: Co je?

[Vstanou a vyjdou ze třídy k Hannině skříňce.]

HANNAH: Otázka. Nechci klít, ale co se to k čertu děje?

AMY: O čem to mluvíš? Nic.

HANNAH: Poslední tři týdny jsme skoro každý den strávily spolu. Jen my dvě. Vím, že jsem úžasná společnice. Spousta švandy.

AMY: Mlč.

HANNAH: Ale máš kluka - hezkýho - říkají mu Ephram.

AMY: Já vím a užiju si ho dost - ráno, na obědě, o přestávkách.

HANNAH: To zní úžasně.

AMY: Pro teď to stačí. Kromě toho mě potřebuješ víc než on.

HANNAH: Nezačínej.

[Vyrazí chodbou.]

AMY: Nezačínám, ale je to tak. Vím, že o té Huntingtonské záležitosti nerada mluvíš. Někdo musí dohlédnou, že o sebe dbáš.

[Hannah se zastaví a pohlédne an Amy.]

HANNAH: Amy, nech to být. Buď ten gen mám, nebo nemám, a ty se vyhýbáš problému.

AMY: Jakému problému?

HANNAH: (povzdechne si) Ephramovi. Buď mu můžeš odpustit, nebo mu můžeš říct, že potřebuješ víc času, ale nemůžeš se mu vyhýbat věčně.

AMY: Já vím. Já vím. Já vím. Pokaždý, když si vzpomenu, že šel za Madison, ho chci praštit.

HANNAH: Rozhovor by možná byl lepší přístup. Určitě méně násilnický.

[Amy na Hannah jen hledí.]

HANNAH: Nemusíte se kvůli tomu rozejít.

AMY: A co když chci?

HANNAH: Nechceš.

AMY: Jak to víš?

HANNAH: Protože ho chceš praštit. Nemlátíš lidi, který jsou ti fuk.

[Hannah se znovu vydá chodbou. Amy ji následuje.]

AMY: Tebe nechci praštit.

HANNAH: Já vím, protože mě zbožňuješ.

[Zasmějí se.]

[Ordinace dr. Hartmana – Edna pracuje u svého stolu.]

PANÍ WILKINSOVÁ: Promiňte. Měla jsem přijít na řadu před deseti minutami.

EDNA: No a? U holiče čekáte déle. Dr. Hartman se k vám dostane, jakmile bude moct.

PANÍ WILKINSOVÁ: Nevím, proč tady tomu říkáte čekárna. Je to spíše ubytovna.

EDNA: Už jsem vám říkala. Doktor se vám v těch hemeroidech za minutku pošťourá. Čapněte koblihu, dřepněte si a zmizte mi z očí.

[Dr. Hartman vyjde z ordinace a spatří jejich hádku.]

DR. HARTMAN: Edno, mohla byste mi na vteřinku pomoct?

[Edna vstane a jde do jeho ordinace. Dr. Hartman pohlédne na paní Wilkinsovou.]

DR. HARTMAN: Hned jsem u vás, paní Wilkinsová.

[Edna vejde do ordinace. Dr. Hartman ji následuje a posadí se za stůl.]

DR. HARTMAN: Tak co se děje? Špatný den? Oběd nedorazil v pořádku?

EDNA: Všechno prima.

DR. HARTMAN: Protože někdy zapomenou přidat k salátu dressing a není nic horšího než suchý salát. Mám pravdu? Když jsem vás viděl, jak jste tam dělala z paní Wilkinsové sekanou, napadlo mě, že budete mít špatný den. Řeknete mi, o co jde?

EDNA: Ne. Děkuji za zájem, doktore, ale já se jen nerada vybavuju.

DR. HARTMAN: To je dobré. Máte ráda soukromí, to respektuji. Ale byla byste překvapená, kolik lidí si myslí, že umím báječně naslouchat. Jsem empatie sama.

EDNA: Zdá se vám, že mě to zajímá? Protože nezajímá.

DR. HARTMAN: Někdy komunikační bariéry proboří objetí.

[Dr. Hartman vstane a jde Ednu obejmout.]

EDNA: Ať vás to ani nenapadne.

DR. HARTMAN: Mě nezaplašíte. Pojďte, láska vládne světu.

[Edna se od něj odtáhne.]

EDNA: Ne. Jde o Irva. Co jsem se vrátila do práce, to s ním jde z kopce. Jako bych se každé ráno probouzela vedle polomrtvého slimáka.

DR. HARTMAN: Zajímavé. Myslíte, že jde o vážnou depresi?

EDNA: Ne… jenom se k smrti nudí. Zavrhla jsem jeho důchodcovskou cestu kolem světa a on teď nemá co dělat.

DR. HARTMAN: Tak mu najděte jiný důvod, aby zůstal.

EDNA: Jistě, skočím pro pouta a...

DR. HARTMAN: Pomozte mu najít jeho vášeň.

EDNA: Co prosím?

DR. HARTMAN: Co má k smrti rád? Co vládne jeho světu, zvedá ho ze židle? Najděte to a přiveďte to do Everwoodu. Ale jen střílím od boku, nemusíte mě poslouchat.

[Edna o tom přemýšlí.]

[Ordinace dr. Browna – Dr. Brown si bere další antacid. Ozve se zaklepání na dveře. Vejde Amanda. Dr. Abbott z čekárny vidí, že Amanda mluví s dr. Brownem.]

AMANDA: Zdravím.

DR. BROWN: Všechno v pořádku?

AMANDA: To bych se asi měla ptát já. Vypadáš strašně.

DR. BROWN: Jenom mě pálí žáha, nic víc.

[Dr. Brown vidí, že je dr. Abbott pozoruje. Dr. Brown zavře dveře od ordinace.]

DR. BROWN: Už John odjel?

AMANDA: Před třemi dny. Přeprava první třídy. Ten vůz vypadal jak z Bucka Rogerse.

DR. BROWN: A máš z toho dobrý pocit?

AMANDA: Asi jo. Trochu divný. Za pět let jsem ho neměla na očích jen pár hodin. Pořád myslím na to, že bych mu měla dát napít nebo přinést prášky.

[Jen na sebe hledí, neví, co mají říct.]

AMANDA: Přišla jsem ti dát na sebe kontakt, pro případ, že by ses něco z té kliniky dozvěděl nebo jsi se mnou jen chtěl mluvit.

[Amanda vyndá z kapsy kousek papíru a podá ho dr. Brownovi.]

DR. BROWN: Kam jedeš?

AMANDA: Na Havaj. Já vím, klišé, ale nikdy jsem neviděla Kauai a napadlo mě, že je na to vhodná doba. Charlie bude u mé matky.

DR. BROWN: To rád slyším. Zasloužíš si to a Kauai je překrásné. Bude se ti tam líbit.

AMANDA: To mi říkali. Chceš jet se mnou?

[Dr. Brown na ni jen hledí.]

AMANDA: Vtip. Vím, že to byla chyba, nemělo se to stát. Omlouvám se.

DR. BROWN: Ne. Ne. Já se omlouvám. Já...

[Opět tápou co říci dál.]

AMANDA: A najednou jsme ještě horší klišé než Havaj.

DR. BROWN: Já vím. Já vím.

AMANDA: Tohle nemáme zapotřebí, Andy. Máme na víc než tenhle rozhovor, nemyslíš?

DR. BROWN: Určitě.

AMANDA: Fajn. Takže tohle je asi sbohem.

DR. BROWN: Uvidíme se, až se vrátíš.

AMANDA: Nemyslím. Proč taky?

DR. BROWN: Myslím, až se John vrátí z kliniky.

AMANDA: Ale ty nejsi jeho lékař. Už ne. Tvá úloha skončila, ne? Nemáš důvod, abys...

DR. BROWN: To je pravda. Nenapadlo mě to.

AMANDA: Zatím, Andy.

[Amanda políbí dr. Browna na rty, usměje se a odejde. Dr. Brown tam jen nešťastně stojí.]

[Kancelář návladního - Bright hledá v ledničce něco k snědku a Ephram se s ním pokouší mluvit.]

EPHRAM: Tak co tu celé dny děláš?

BRIGHT: Vidíš támhlety letáky?

EPHRAM: Napsal jsi je?

BRIGHT: Ne, založil jsem je. A až přijdou z tiskárny dokumenty, taky je založím.

EPHRAM: Začínám chápat.

BRIGHT: To tu od devíti do pěti dělám. Až na půlhodinovou přestávku, kdy se bavím s kolegama, jak jim jde zakládání.

EPHRAM: Proti tomu je střední škola zábava sama.

[Bright se zasměje a ukrojí si dort.]

EPHRAM: Alespoň máš dort.

BRIGHT: Jo. Určitě nechceš?

EPHRAM: Ne, nemám náladu.

BRIGHT: Amy tě má pořád u ledu?

EPHRAM: Pořád totéž. Od té doby, co jsem jí řekl o Madison.

BRIGHT: Což jsem ti říkal, abys nedělal.

EPHRAM: Což mi nepomáhá, když mi to každých 5 minut připomínáš. Je to děs. Mluvíme spolu, ale vlastně nemluvíme. Vím, jak je na tom ve škole, ale nevím, jak je na tom ona sama.

BRIGHT: Zkusil jsi jí koupit drahý dárek?

EPHRAM: Nemyslím, že je to správná cesta.

BRIGHT: Možná máme rozdílný definice nákladnosti. Hele, Amy si v nesnášení libuje. Když jí bylo 12, vzal jsem jí podprsenku, 6 měsíců se chovala, jako bych neexistoval. Až do Vánoc.

EPHRAM: Bezva. Tak ještě 5 měsíců.

BRIGHT: Tak dlouho to bylo.

EPHRAM: Jo.

BRIGHT: Fajn, je to zlý, ale alespoň víme, proti čemu stojíme. Můžu bejt upřímnej?

EPHRAM: Jistě.

BRIGHT: Brutálně upřímnej? Zdá se, že jsi v tom až po uši. Je v tom víc než jen trest. Když tohle holka dělá víc jak 10 dní, zavírá si k sobě cestu.

EPHRAM: Já vím. Já vím, máš pravdu.

[Ephram vstane.]

EPHRAM: Máš pravdu, ale co si počnu? Jak se k ní zase dostanu?

BRIGHT: Musíš s ní být. Hodně.

EPHRAM: To je ten problém. Nedovolí mi to.

BRIGHT: Fajn, tady je plán. Přijdeš k nám na večeři.

EPHRAM: Jo, umírá touhou mě pozvat.

BRIGHT: Ne. Ne. Ne, přijdeš jako můj host. Máš garantováno 20 minut u stolu, než se zbaští kuře. Budeš hezky žvýkat se zavřenou pusou a pokecáš si s rodičema. Budeš za dokonalýho kluka a ona z toho bude na větvi.

EPHRAM: Jo, to zvládnu.

BRIGHT: Chyběl jsem ti, co? No tak, aspoň trošku.

EPHRAM: Mlč.

[Bright se zasměje a dál jí dort.]

[Dům Harperových – Edna a Irv jdou dolů po schodech.]

IRV: Nevím, proč mi neřekneš, co tu dole děláme.

EDNA: Tomu se říká překvapení, Harpere, hraj se mnou.

[Dojdou pod schody před dvojité dveře.]

EDNA: Já vím, že jsem ti překazila plány. Chtěl jsi jet na konec světa a najít dokonalé místo na psaní. Tak mě napadlo, že přenesu dokonalé místo na psaní do Everwoodu.

[Edna otevře dveře a naskytne se nám pohled na novou pracovnu.]

IRV: Co to sakra je?

EDNA: Není to pláž. Ale můžu ti sem donést nějakou palmu a pití. Možná nahodím i miniróbu.

[Irv se nevěřícně rozhlíží.]

IRV: Nevím co říct.

EDNA: Co tohle: "Díky, jsi fantastická ženská." Tlachal jsi o místě na psaní roky. A o nedostatku času. Teď čas máš, tak mě napadlo, že ti to místo obstarám.

IRV: Ale jak sis to mohla dovolit?

EDNA: Sáhla jsem na úspory. Od toho jsou, ne?

[Irv se zasměje.]

IRV: Nevím, co... děkuju.

EDNA: Nemáš zač.

[Edna přijde k Irvovi.]

EDNA: Teď si kecni na zadek a vystřihni skvělý Americký román.

[Irv se posadí za stůl a Enda ho políbí na vlasy.]

EDNA: To je rozkaz. Ty piš, já budu číst.

[Edna odejde a ještě se na Irva usměje. Irv tam jen sedí.]

[Dům Abbottových – Dr. Abbott, Rose, Bright, Ephram a Amy sedí v jídelně u stolu a večeří.]

DR. ABBOTT: Prostě úžasné, drahá.

[Rose se na dr. Abbotta usměje. Bright zamumlá souhlas.]

BRIGHT: (mumlá) Fakt moc dobrý.

[Bright naznačí Ephramovi, aby promluvil. Amy sedí naproti Ephramovi a propichuje ho pohledem.]

EPHRAM: Je to vynikající, paní Abbottová.

ROSE: Děkuji ti, Ephrame. Udělala bych toho více, kdybych věděla, že přijdeš.

BRIGHT: Moje chyba. Já ho pozval. Náhlý rozhodnutí.

EPHRAM: To je pravda.

AMY: Pěkně nezdvořilý.

BRIGHT: Ale jdi, jako by tu Hannah netrávila každej druhej večer.

ROSE: Ticho. Je tu spousta místa pro každého. A ten bramborový salát to jídlo báječně doplnil, Ephrame.

DR. ABBOTT: Ano, k tomu kuřeti je dokonalý.

EPHRAM: Děkuji. Vím, že ho má Amy ráda. Tvé oblíbené jídlo, viď?

AMY: Se sendvičema.

DR. ABBOTT: Amy, slyšel jsem, že oznámili role pro letošní recitál. Paní Taylorová byla nadšením bez sebe. Bůh ví proč, její dcera sotva dokáže udělat dva kroky.

ROSE: Určitě nám nezapomeň říct, až se začnou prodávat lístky. Musím koupit i babi a dědovi.

AMY: Neodtěžuj se, letos neúčinkuju.

ROSE: Jakto?

AMY: Nešla jsem na konkurz. Nebyl čas a... je to jedno.

EPHRAM: Jo, ale pořád se toho můžeš ještě zůčatnit, jestli chceš, ne? Jako jedna z labutí nebo tak.

AMY: Není to Labutí jezero.

EPHRAM: Aha, myslel jsem, že labutě jsou v každém baletu. Vypadá to tak, ne?

AMY: Moc baletů jsi asi neviděl, asi proto, že jsi měl moc práce s objížděním všech rockových koncertů v okolí.

BRIGHT: Sakra, Amy, už na to zapomeň. Kolikrát se ti musí můj hoch omluvit?

AMY: Tvůj hoch? Jasně.

DR. ABBOTT: Za co omluvit?

BRIGHT: Madison tam ani nebyla. A nebyl to ani jeho nápad tam jít. Já jsem ten...

DR. ABBOTT: Madison? Co je s Madison?

BRIGHT: Před pár tejdnama jsme se šli s Ephramem mrknout na její kapelu. Neboj, odešel jsem brzy, abych moh do práce. Zodpovědnost.

AMY: Takže to byl tvůj nápad?

EPHRAM: Jo, byl to jeho nápad.

AMY: Tím to není o nic lepší, Ephrame.

EPHRAM: Vážně?

AMY: Není, protože jsi to s ním probíral. Což znamená, že to bylo důležitý a nebylo to jenom spontánní špatný rozhodnutí, ale promyšlený špatný rozhodnutí.

EPHRAM: Fajn, očividně chceš být na mě naštvaná.

AMY: Nechci na tebe být naštvaná, Ephrame. Jsem na tebe naštvaná. Na mých citech v týhle situaci není nic dobrovolnýho.

BRIGHT: Mohla by ses dobrovolně zklidnit. Nemusíš se chovat jak malá.

AMY: Zmlkni, Brighte.

BRIGHT: Ty zmlkni, Amy.

DR. ABBOTT: To stačí.

AMY: Jsem moc ráda, že spolu zase kamarádíte, protože tu teď máme dva idioty za cenu jednoho.

ROSE: Amy.

EPHRAM: Snažím se. Jsem tady. Chtěl jsem to vyřešit. Usmířit se.

AMY: Nezvala jsem tě sem, tak co kdyby ses šel usmiřovat s Madison.

[Amy naštvaně odejde od stolu.]

DR. ABBOTT: K tomu nemá žádný důvod.

BRIGHT: Alespoň jsi s ní byl.

[Ordinace dr. Browna – Dr. Brown si opět bere antacid. Vypadá, že je mu špatně. Vpadne tam dr. Abbott.]

DR. ABBOTT: Věděl jste, že Ephram šel před pár týdny za Madison?

DR. BROWN: Vám také dobré ráno.

DR. ABBOTT: Tak věděl jste to?

DR. BROWN: Ano! Nebyla tam.

DR. ABBOTT: Ano, to jsem slyšel. A věděl jste také, že z nějakého pomateného pocitu viny ten kluk o zmíněné indiskrétnosti řekl Amy? A ona byla dost znechucena?

DR. BROWN: Nemám náladu na výslech, Harolde. O co vám jde?

DR. ABBOTT: Proč jste mě o tom neinformoval?

DR. BROWN: Protože se nic nestalo. Chcete, abych vám mailoval každou maličkosti, co se u nás stane?

DR. ABBOTT: Ano. Vzhledem k tomu, že jste mě do toho zatáhl, si zasloužím znát každý detail, který se týká našich dětí. Chci vědět o všem, co může mít vliv na mou rodinu. Nebo na tuto ordinaci, když na to přijde.

DR. BROWN: Nezačínejte s tím, Harolde.

DR. ABBOTT: Viděl jsem tu včera Amandu Haysovou. Nějaké problémy s Johnovým převozem?

DR. BROWN: Dala mi na sebe kontakt. Na čas odjíždí z města.

DR. ABBOTT: Proč byste na ni potřeboval mít kontakt? Už jste s ním skončil. Už nejste...

DR. BROWN: S vámi to nemá nic společného. Vypadněte z mé ordinace.

DR. ABBOTT: Se mnou to má společného všechno. Jste si vědom, že sexuální poměr, který probíhá současně se vztahem pacient-lékař, se považuju se špatný a je neetický? Nejen v očích Boha, ale i před Etickou komisí.

DR. BROWN: A bojíte se více Boha nebo Etické komise, jen pro zajímavost?

DR. ABBOTT: Vtipkujte si, doktore, Přišel jsem o praxi z méně závažného důvodu. A věřte mi, pokud se do toho nezapojí Etická komise, tohle město ano. V okamžiku se k vám všichni otočí zády. Nemluvě o tom, co budou říkat o ní.

DR. BROWN: Kdo si sakra myslíte, že jste?! (kašle) Přivzal jsem vás k praxi z dobrého srdce, vy arogantní... (bolestí se zhroutí na podlahu).

[Dr. Abbott k němu poklekne. Na jeho kapesníku vidí krev.]

DR. ABBOTT: Louiso, vytočte 911. Potřebujeme sanitku.

[Dr. Brown leží v nemocniční posteli. Dr. Abbott stojí vedle. Gastroenteroložka prohlíží kartu.]

GASTROENTEROLOŽKA: No, testy na h. pylori jsou negativní, takže to vřed nezpůsobilo, a v té oblasti nejsou žádné známky po nádoru. Nebral jste poslední dobou zvýšené množství léků?

DR BROWN: Možná pár aspirinů.

GASTROENTEROLOŽKA: Dobře. Obraz vypadá dobře. Žádné další poškozené cévy, žádné sraženiny. Nejste pod větším stresem než obvykle?

DR. BROWN: Definujte obvykle.

GASTROENTEROLOŽKA: Tak to byste měl ve svém životním stylu udělat pár změn, aby k tomu znovu nedošlo. Pošlu vám sem sestru, aby to s vámi probrala.

DR. BROWN: Ne. Ne. Myslím, že prostě odejdu a...

[Dr. Brown začne vstávat. Bolestí se ale zastaví a vrátí se do postele.]

GASTROENTEROLOŽKA: Možná ještě ne.

DR. BROWN: Jo.

GASTROENTEROLOŽKA: Necháme si vás tu ještě pár hodin, ujistíme se, že nejsou další známky po aktivním krvácení. A neměl byste řídit.

DR. ABBOTT: Odvezu ho.

GASTROENTEROLOŽKA: Dobrá tedy. Zastavím se tu později. Pípněte, kdybyste něco potřeboval.

[Gastroenteroložka odejde a dovnitř vejde dr. Hartman s kupou balónků.]

DR. HARTMAN: Klepy klep. Je přítomen lékař?

DR. ABBOTT: Bože. Budu na telefonu.

[Dr. Abbott odejde.]

DR. BROWN: Díky, Harolde.

[Dr. Hartman přistoupí k posteli dr. Browna.]

DR. HARTMAN: Jak vám je, kamaráde? Musím vám říct, že když jsem slyšel sanitku, myslel jsem, že jde o vašeho pacienta, a když jsem viděl, že odvážejí vás, srdce mi vyskočilo až do krku.

DR. BROWN: To je od vás moc milé...

DR. HARTMAN: Mohu pro vás něco udělat? Vyřídit pochůzky, vyvenčit psa?

DR. BROWN: Psa momentálně nemám, takže...

DR. HARTMAN: Škoda. Měl byste o něm přemýšlet. Domácí mazlíčci snižují krevní tlak. A jóga!

DR. BROWN: Jóga?

DR. HARTMAN: Zhluboka se nadechněte.

[Dr. Hartman demonstruje hluboký nádech.]

DR. HARTMAN: A řekněte to se mnou. Oooommmm…

DR. BROWN: Bože, ať je to halucinace z léků.

DR. HARTMAN: Ooooommmm…

[Dr. Hartman ukáže na dr. Browna, aby to také udělal.]

DR. HARTMAN a DR. BROWN: Ooooommmm…

[Dům Harperových – Edna vejde. Irv stojí u krbu v jídelně.]

EDNA: Ahoj. Dej mi pár minut na převlečení a můžeme jít. Bude to jen rychlá návštěva. Mluvila jsem se sestrou, nevypadá to moc vážně.

IRV: To je dobře.

EDNA: Tak jak ti to dnes v pracovně šlo, vypálil jsi pár nových kapitol?

IRV: Dnes jsem tam nebyl. A zítra tam taky nebudu.

EDNA: Jakto? Chtěl jsi přece psát.

[Irv se posadí ke stolu.]

IRV: Nikdy jsem nebyl celý den zavřený v jedné místnosti. Není mi jasné, proč sis myslela, že bych s tím teď chtěl začít.

EDNA: Takhle je to? Proč jsi mi to sakra neřekl?

IRV: Byl jsem v šoku. Hlavně z toho, že mě nechápeš. Ne tak, jak jsem si myslel.

EDNA: Víš co? Jdi si hodit mašli. Skončila jsem.

[Edna se dá na odchod.]

IRV: Fajn.

[Edna se zastaví a otočí se.]

EDNA: Tobě nejde udělal radost. Chceš být neštastný: Buď nešťastný. Dala jsem ti to místo, abys měl něco výjimečného. Nechceš ho, mně je to fuk.

IRV: Neprosil jsem se tě o to. Prosil jsem tě jen, abys se mnou odjela, ale to jsi nemohla.

EDNA: A vysvětlila jsem ti proč.

IRV: Jistě. Protože máš všechno tady. Práci, kterou máš ráda, rodinu, ale já tu teď jen přežívám. A upřímně řečeno nevím, jestli to za to dál stojí.

EDNA: Podle mě nestojí. Klidně si odjeď.

[Edna odejde a naštvaný Irv sedí u stolu.]

[Dům Brownových – Ephram telefonuje s dr. Brownem.]

EPHRAM: Určitě tě nemám odvézt? Dobře, tak budu tady, až se Delia vrátí ze školy. Uvidíme se večer. Uzdrav se, tati.

[Ephram zavěsí. Pohlédne z okna a spatří Amy, která jde k Nině. Ephram popadne kabát a vyběhne ze dveří.]

EPHRAM: Ahoj.

[Amy se zastaví.]

EPHRAM: Táta je v nemocnici.

AMY: Panebože.

EPHRAM: Je v pořádku. Jenom vředy nebo tak něco, večer bude doma.

AMY: To je dobře.

EPHRAM: Jo.

AMY: S Hannah se učíme na písemky, takže bych asi měla jít.

EPHRAM: Nechceš se pak stavit?

AMY: No, asi skončíme dost pozdě, takže... nevím.

EPHRAM: Dobře. Jestli to bude tahle, tak to se se mnou můžeš rovnou rozejít. Nebude v tom rozdíl. Nemůžeš mě pořád takhle trestat, Amy. Teda můžeš, ale nevím, kolik toho ještě zvládnu.

AMY: Já vím.

EPHRAM: Byla to jedna chyba.

AMY: Já vím, ale jedna tvá chyba mě přiměla uvědomit si spoustu mých chyb.

EPHRAM: Co tím myslíš?

AMY: Pro tenhle vztah jsem se vzdala všeho, Ephrame. Věděl jsi, že jsem měla být letos v novinách? Paní Yarboroughová chtěla, abych dělala hlavní editorku. Taky jsem chtěla do politickýho kroužku a do baletu. Fakt moc jsem chtěla tancovat.

EPRHAM: Tak proč jsi to neudělala?

AMY: Protože jsem myslela, že nemůžu. Nemyslela jsem si, že na to všechno budu mít čas a udržím si tohle. Nás.

EPHRAM: Já to nechápu. Nevzdal jsem se piána ani...

AMY: Přesně. Ale vážně si myslíš, že bychom byli tam, kde jsme teď, kdybychom si oba chtěli udržet tak nabitý rozvrh, jako máš ty?

EPHRAM: Nerozumím.

AMY: Jeden z nás se musel obětovat, Ephrame, a byla jsem to já. Přemýšlej. Učím se v garáži, dokud nedocvičíš, a pak jsme spolu. Přihlásila jsem se na školy podle tvých.

EPHRAM: O nic z toho jsem tě nežádal.

AMY: Já vím, že ne. Udělala jsem to sama, protože jsem myslela, že to bude stát za to. Nikdy mě nenapadlo, že ti to budu mít za zlé.

EPHRAM: Ale teď máš.

[Amy neodpoví.]

EPHRAM: Není to má vina, Amy.

AMY: To jsem taky neřekla.

EPHRAM: Ale teď mi to vyčítáš, jako bych tě o to všechno žádal.

AMY: Nežádal, ale taky ti to nevadilo. Musel sis všimnout, že 85% společnýho času trávíme v garáži, ale bylo to pro tebe snažší, takže ses nemamáhal navrhnout něco jinýho nebo alespoň... já nevím, Ephrame, poděkovat mi.

EPHRAM: Vůbec nejde o Madison, že ne?

AMY: Jde. Protože jsem díky tomu spatřila druhou stranu mince. Stranu, o které ses mi pokoušel říct, když jsi chtěl, abych se přihlásila na Princeton. Co když nám to nevyjde? Jak to teď je, Ephrame, když nám to nevyjde, nebudu mít nic a ty budeš mít všechno.

EPHRAM: Neměl bych tebe.

[Jen na sebe hledí.]

EPHRAM: Bezva. Bezva.

AMY: Měla bych se jít učit.

EPHRAM: Jo. Jo, jdi.

[Ephram se vrátí do domu a Amy jde k Nině.]

[Nemocniční pokoj dr. Browna – Dr. Brown spí na posteli a Amanda ho z křesla vedle postele pozoruje. Dr. Brown se vzbudí.]

DR. BROWN: Neměla bys teď ležet někde na pláži?

AMANDA: Jsem si dost jistá, že bych touhle dobou byla ještě v letadle.

DR. BROWN: Jak jsi věděla, že jsem tady?

AMANDA: Šla jsem ti vrátit cédéčka a Louisa mě zasvětila do toho dramatu.

DR. BROWN: Hmmm…

AMANDA: Neuděláš nic šíleného, že ne?

DR. BROWN: Víš, že bys tu neměla být. Měla bys jít chytit další letadlo.

AMANDA: Já vím. Je zvláštní, že poprvé za pět let můžu odjet z města a poprvé se mi nechce.

DR. BROWN: Viděl tě sem někdo vejít?

AMANDA: Neboj. Vklouzla jsme sem zadním vchodem jako striptérka. Hezký převlek, líbil by se ti.

DR. BROWN: Hmm…

AMANDA: Jsem na návštěvě kamaráda v nemocnici, Andy. Ani Everwood není tak hladový po drbech.

DR. BROWN: Poslouchej, Amando, nedokázal jsem jíst, nedokázal jsem spát. Hlava mi tluče od té doby, co... Teď ležím v nemocnici s prasklým vředem.

AMANDA: Tak co? Můžu za to já?

DR. BROWN: Ne. Ne.

AMANDA: Teď necouvej. Jsi odvážný člověk a vůbec.

DR. BROWN: Udělali jsme chybu. Pokaždé, když tě vidím, ji chci udělat znovu, ale to nemůžu. A kdyby sem teď vešel dr. Abbott a viděl tě tu...

AMANDA: Chápu. Víc neříkej. Chtěla jsem vědět, že jsi v pořádku, Andy. Jedině kvůli tomu jsem přišla.

[Amanda vstane k odchodu, a když otvírá dveře, narazí na Ephrama.]

EPHRAM: (k Amandě) Ahoj.

[Amanda se usměje a odejde z pokoje.]

DR. BROWN: Nemusel jsi sem jezdit.

EPHRAM: Já vím. Delia je s Ninou, od které mám vyřídit "Uzdrav se" a předat sušenky.

[Dr. Brown se dívá po sušenkách.]

EPHRAM: No, zblajznul jsem je po cestě sem.

DR. BROWN: Oh…

[Ephram se na něj dívá.]

DR. BROWN: Není to tak, jak si myslíš.

EPHRAM: Já si nic nemyslím. Je vdaná, že?

DR. BROWN: Hele, Ephrame…

EPHRAM: Ne. Zapomeň na to. Nic mi do toho není.

DR. BROWN: Ne, o to nejde. To jen, že... Nemám co říct na svou obhajobu. Vždycky jsem chtěl být příkladem. Ale teď tě nechci zklamat.

EPHRAM: No, nemůžeme se jeden v druhém zklamat, pamatuješ? Nové pravidlo. Žádné výčitky.

DR. BROWN: Co se ti stalo? Jel jsi sem celou tu cestu, jen abys vypadl z domu, to nemůže být dobré.

EPHRAM: Amy je pořád naštvaná.

DR. BROWN: Ahh…

EPHRAM: Myslím, že jsme asi skončili. Fakt bych si přál, abych v nemocniční posteli teď ležel já.

DR. BROWN: Protože prasklý vřed je děsná zábava.

EPHRAM: Ne, protože bych věděl, jak na tom u ní jsem. Když se stane něco takového, můžeš okamžitě říct, co k tobě lidi skutečně cítí. Nemocnice v lidech probouzí to nejlepší. Možná ne to nejlepší, ale pravdu. Vidíš takhle někoho, koho máš rád a...

DR. BROWN: A zapomeneš, že se na něj zlobíš.

EPHRAM: Jo, ale víc než to, vzpomeneš si, kolik pro tebe znamená. Nebo zjistíš, kolik pro tebe znamená.

DR. BROWN: Kdy jsi tak zmoudřel?

EPHRAM: Jsem maturant, tati. Bylo na čase.

[Zasmějí se.]


[Kuchyně Abbottových – Hannah vejde do kuchyně, vypadá unaveně a frustrovaně. Bright si čte komiks v novinách.]

HANNAH: Sedíš tu skoro dvě hodiny. Buď čteš fakt pomalu, nebo máš fakt rád Cathy.

BRIGHT: Prosím tě řekni mi, že už se neučíte. Tohle není zdravý.

[Hannah vytáhne z ledničky jídlo a začne si naproti Brightovi dělat sendvič.]

HANNAH: Neučíme se, jako spíš rozebíráme a analyzujeme a brečíme. No, o to brečení se stará sama. Já jsem za rameno.

BRIGHT: Rozešli se?

HANNAH: Ještě ne, ale myslím, že by mohli. Což znamená, že musíme něco udělat.

BRIGHT: Jo. Jako co?

HANNAH: Nevím. Zarazit jim to.

BRIGHT: Super plán. Zahrnuje visení ze stropu jako v Mission: Impossible nebo...

HANNAH: Možná. Na detailech pořád ještě pracuju.

[Bright vstane, postaví se vedle Hannah a sleduje, jak si dělá sendvič.]

BRIGHT: Proč ti na tom vůbec záleží? Jo, pro Amy a Ephrama by to bylo blbý, ale nakonec by se přes to přenesli. A pak by si mohl zase dělat, co by chtěl, aniž by musel pořád prosit ženušku o svolení. Nepřeješ si někdy, aby Amy neměla kluka?

HANNAH: Chci, aby byla šťastná. A pravda je, že mi dávají naději. Co mají, je to, co chceme všichni, ne?

BRIGHT: Asi. Až na to, že já radši jedu sólo, víš. Nechávám si možnosti otevřený.

HANNAH: Nechceš si nakonec najít někoho výjimečného? Někoho, s kým máš pocit, že... že jste se znali, ještě než jste se potkali.

BRIGHT: Jako v minulým životě?

[Hannah na něj pohlédne.]

BRIGHT: Věřím na reinkarnaci.

HANNAH: Ne, myslím najít člověka, s kterým k sobě patříte. Najdeš ho, a když jste spolu, je to...

BRIGHT: Jako co?

HANNAH: Jako Amy a Ephram.

BRIGHT: Sakra, ten sendvič vypadá moc dobře. Dej mi půlku.

[Bright sáhne po sendviči, ale Hannah ho dotáhne.]

HANNAH: Udělej si svůj.

[Hannah zamíří nahoru.]

[Dům Harperových – Irv sedí venku na lavičce. Přijde k němu Edna.]

EDNA: No, alespoň jsi dneska vyšel ven.

IRV: Pojď sem.

[Edna si k němu přisedne.]

EDNA: Konečně usmíření. Radši bych to ale udělala nahoře.

IRV: Miluju tě teď tak jako vždy.

EDNA: Já taky.

IRV: Myslím, že potřebujeme pauzu. Týdny si jdeme po krku. Rozpadá se nám to a já nevím, jak to dát zase dopořádku. Ne tak, jak to teď je. Nechci ti to mít za zlé, Edno. A teď mám.

[Edna neví co říct.]

EDNA: A bude to dočasné nebo...

[Irv pokrčí rameny a vezme Ednu za ruku. Dále tam sedí v tichosti.]

[Ephramovo studio – deprimovaný Ephram sedí u piána. Ozve se zaklepání na dveře.]

EPHRAM: Jo.

[Vejde Amy a Ephram vyskočí od piána.]

EPHRAM: Čau.

AMY: Ahoj. Jak je tátovi?

EPHRAM: Dobře. Je v pořádku. Už je zpátky doma.

AMY: Fajn.

EPHRAM: Takže to uděláme teď? Rozchod?

AMY: Vlastně jsem se přišla omluvit.

EPHRAM: Oh. Oh.

AMY: Jo, měl jsi pravdu, Ephrame. O nic z toho jsi mě nežádal. Udělala jsem to sama o sobě, takže teď to musím sama napravit.

EPHRAM: Dobře. Co to přesně znamená?

AMY: Potřebuju zpět víc ze svého života. Zjistit, co se s námi stane, až to udělám. Z maturitního ročníku pořád zbývá jedno pololetí, takže toho můžu pořád hodně dohnat, ne?

EPHRAM: Jo. Jo, to zní skvěle.

AMY: Ale hodně se tím změní. Musíš to vědět.

EPHRAM: Jo. Co se změní?

[Amy se posadí na gauč. Ephram se posadí naproti Amy.]

AMY: Bude to znamenat míň času. Byl bys v šoku, kdybys věděl, kolik přemýšlení stálo za naším společným volným časem. Mám v pokoji grafy, abych maximalizovala náš společný čas. Každý večer chodím spát o dvě hodiny déle než dřív.

EPHRAM: Co?

AMY: Myslíš, že jsem se fakt dokázala učit, když jsi hrál na piáno? No tak.

EPHRAM: Asi jsem to na tobě nepoznal.

AMY: Jo. V tom jsem dobrá. Ale to už mám za sebou. A pokud si můžeš ve svým rozvrhu najít víc času...

EPHRAM: To můžu.

AMY: Uvidíme.

[Ephram vstane a posadí se vedle Amy na gauč.]

EPHRAM: Polepším se, Amy. Přísahám. Půjdu do sebe. Udělám grafy nebo cokoli bude třeba, protože tě nechci ztratit.

AMY: Já taky ne.

[Usmějí se na sebe a vypadají, že se jim ulevilo.]

AMY: Měla bych se jít učit. Poslední písemka je zítra.

EPHRAM: Jo, můžeš se učit tady, jestli chceš. (Amy na něj pohlédne) Nebo se já můžu učit, kde budeš chtít ty.

AMY (zasměje se): Pak ti zavolám.

[Amy vstane a odejde. Ephram nadále sedí na gauči s pocitem, že teď už bude všechno v pořádku.]

[Dům Brownových – Zazvoní zvonek. Dr. Brown otevře dveře. Stojí tam Amanda.]

DR. BROWN: Znám jen jednoho tak vytrvalého člověka, jako jsi ty, a to jsem já, takže nemám právo tě soudit.

AMANDA: Nepřišla jsem se omluvit.

DR. BROWN: Oh?

[Amanda vejde do domu.]

AMANDA: Ne. Tenhle týden jsem se ti omluvila asi desetkrát. Není to můj styl. Kašlu na to. Tak tu máme situaci. Ale to, co od tebe chci, je trochu více upřímnosti a trochu méně prasklého vředu.

DR. BROWN: Dobře. Co chceš vědět?

AMANDA: Ty povídej.

DR. BROWN: Dobře. Zapletl jsem se s vdanou ženou. A jako by nestačilo, že je vdaná, ještě...

AMANDA: Má manžela po mrtvici?

DR. BROWN: A byl to můj pacient. Čímž je to ještě horší.

[Amanda se posadí na gauč.]

AMANDA: A co kdyby nebyl nemocný? Co kdyby byl zdravý a mohl ti rozbít ciferník, že jsi mi ukradl srdce? Co pak?

DR. BROWN: Stále by to bylo špatné.

AMANDA: Hele, Andy, nikdo nepopírá, že jsme překročili morální pravidla, ale nebylo by to tak šokující, ne? Poměry vznikají, manželství končí, lidé přestávají milovat.

DR. BROWN: Ne takhle. Nebyl by to férový boj.

AMANDA: Nic na mém životě není fér.

[Dr. Brown se posadí naproti Amandě.]

DR. BROWN: Zažil jsem to z druhé strany. Julia měla poměr, když jsme byli manželé. Ne že bych si to nezasloužil, ale vím, jaké to je, a nechci být ten chlap. Nenávidím toho chlapa.

AMANDA: Teoreticky vzato já taky. Jediný problém je, že v praxi se do toho druhého chlapa zamilovávám, takže na to na chvíli zapomeňme. Jsem svobodná, ty jsi svobodný, potkáme se, tancovali jsme kolem sebe. Co cítíš? Co ke mně cítíš? Protože jestli nic necítíš, půjdu. Skutečně. Už žádné omluvy, už žádné návraty. Ale pokud cítíš... Cítíš?

DR. BROWN: Ano, cítím.

[Nadále na sebe hledí.]

KONEC