Epizoda 3.08 - "Bod zlomu"

[V minulých dílech. Bright vejde do kuchyni, kde jsou Rose a dr. Abbott.]

IRV (HLAS): V minulých dílech...

BRIGHT: Dámy a pánové, díváte se na zaměstnance měsíce.

ROSE: To je úžasné, zlato.

DR. ABBOTT: Ano, vskutku úžasné.

[Střih na scénu, kdy Bright křičí v pokoji na dr. Abootta.]

BRIGHT: Co je to s tebou? Myslíš, že mi můžeš strachem vnutit, co si chci počít s životem? Nemyslíš, že kdybych měl sebemenší tušení, byl bych teď v letadle a mířil co nejdál od tohohle domu? Kéž bych to věděl, tati. Věř mi, chtěl bych na to přijít víc, než po mně chceš, protože do tý doby budu trčet tady - s tebou.

[Bright práskne dveřmi.]

[Dr. Brown mluví v ordinaci s Amandou.]

DR.BROWN: Už s vámi mluvil někdo o hudební terapii?

AMANDA: Neřekla bych.

DR.BROWN: Pokud budete souhlasit, zkusil bych to s ní.

AMANDA: Přoč mám pocit, že se mě budete ptát, dokud nebudu souhlasit?

DR.BROWN:  Protože mě už znáte.

{Konec souhrnu minulých dílů}

[Restaurance – Bright ji připravuje na otevření.]

BRIGHT (rapuje):  Sekec mazec. Bright Abbott je nejlepší zaměstnanec. Je to kanec.

SERENA: Míříš do hitparády?

BRIGHT: Jasně. Nezkoušej na mě být milá, vím, že mi jdeš po krku.

SERENA: Jakto?

[Serena přijde k Brightovi.]

BRIGHT: Překonala jsi mě ve spropitným. Do včerejška jsem vedl.

SERENA: To se nepočítá. Jeden chlápek mi nechal dvacku za kafe a zákusek.

BRIGHT: Stejně vedeš a já se ti klaním.

[Bright se pokloní a Serena se zasměje.]

BRIGHT: Ale není to fér. Stačí, když na někoho uděláš tyhle dolíčky a nechá ti tu celou peněženku.

SERENA: Mlč.

BRIGHT: Myslím to vážně. Asi to zevšední, co?

SERENA: A co?

BRIGHT: Když tě pořád někdo balí.

SERENA: Mě nikdo nebalí...

BRIGHT: Ale jdi. To se ti pozdněnoční opilci nesnaží nechat svý telefonní čísla?

SERENA: Dělám jen přes oběd, proto se spolu moc nevídáme.

BRIGHT: To je škoda.

SERENA: Možná bychom se mohli někdy o pauze sejít.

BRIGHT: Kdy máš pauzu?

SERENA: Vlastně teď.

[Upřou na sebe zrak.]

[Později. Mikey jde kolem komory, ze které slyší hihňání. Zastaví se, dojde ke dveřím komory a otevře je. Uvnitř jsou Bright bez trička a Serena v podprsence.]

BRIGHT: Nazdar...

SERENA: Ehm...

BRIGHT: Jen hledáme ubrousky. Tady jsou.

[Bright zvedne balíček ubrousků.]

BRIGHT: Tu máš.

[Bright podá Mikeymu ubrousky. Bright se zasměje a Mikey vypadá naštvaně.]

{ÚVODNÍ TITULKY}

[Ordinace dr.Browna. Dr. Brown měří Johnu Hayesovi tlak a Amanda Hayesová přihlíží.]

DR.BROWN:  Tak jak to jde s dr. Bellovou?

AMANDA: Chodí k nám dvakrát denně. Hrajemu hru, kdy hlasitá hudba znamená štěstí a tichá smutek. Říká tomu citové ztotožnění.

DR.BROWN:  Funguje to?

AMANDA: Myslím, že ano. Jo, už si skoro sám klepe prsty do rytmu.

DR.BROWN: Rytmická terapie pomáhá motorické kontrole. To je dobré.

AMANDA: Když nepustí disco. Jestli ještě jednou uslyším "Get on the Love Train", zabiju sebe nebo ji. Obě to nepřežijeme.

DR.BROWN:  Mohu se vám pokusit najít jiného terapeuta.

AMANDA: Ne. Je skvělá. Tuhle pouštěla "Hello", a když jsem vešla do pokoje, byla jsem si jistá, že mě poznal, a přísahám, že pohnul očima.

DR.BROWN:  Nebude to fungovat, když k sobě nebudeme úplně upřímní. Ano?

[Dr.Brown vstane a dojde k poličce s knihami.]

DR.BROWN):  Hudební terapie vyžaduje čas a trpělivost, ale jestli si myslíte, že nefunguje, prostě mi to řekněte. Jsem velký kluk, zvládnu to.

[Amanda následuje dr. Browna, a když míjí Johna, pohladí ho po rameni.]

AMANDA: Tak to není. Nečekám, že vstane a zazpívá "Šumaře na střeše". Nevím, asi bych si jen přála, abychom toho mohli udělat více.

DR.BROWN: Možná můžeme. Volal jsem své kamarádce. Má přehled o alternativní medicíně.

AMANDA: To už jsme zkusili, Andy. Nerada to říkám, ale má stále zablokované chi.

[Dr.Brown si povzdechne.]

AMANDA: Promiňte. Trpělivost. Pokračujte.

DR.BROWN: Linda souhlasila, že hudební terapie je velmi prospěšná pro obnovu paměti a podle všeho je vztah mezi nimi velmi velmi silný.

AMANDA: To děláme, ne?

DR.BROWN: Částečně. Je to více soustředěné. Existuje nová třída léků - acetyl-cholinesterasové inhibitory.  Působí na enzymy, které ničí nervové spoje u pacientů s infarkty mozku.

AMANDA: Líbí se mi, jak to zní. Pojďme do toho. Předstírejte, že nejsem neurochirurg.

[Zasmějí se.]

DR.BROWN:  Dobrá, představte si mozek jako knihovnu. A všechny Johnovy vzpomínky jsou knihy. Mrtvice neničí knihy, jen kartičky, kde se píše, kde je najít.

AMANDA: To mám ráda. Když používáte ty roztomilé příklady.

DR.BROWN: Jo, měla byste slyšet ten na inkontinenci.

[Znovu se zasmějí.]

AMANDA: Tak co musím udělat?

DR.BROWN:  Každý má oblíbenou písničku, ne? Chtěl bych, abyste jednu vybrala. Nějakou, co má pro vás dva velký význam. Nějakou, která se váže k významné události. Dáme mu ty léky, pustíme v příslušném prostředí hudbu a uvidíme, co se stane. Možná dosáhneme pokroku.

AMANDA: Miluje hudbu.

DR.BROWN:  Já vím. Viděl jsem to karaoke.

AMANDA: Na svatbě jsme tancovali na Spandauův balet. Bylo to nezapomenutelné.

DR.BROWN:  To o vás říká hodně. Pojďte, Louisa mi vytočí číslo.

[Amanda tlačí invalidní vozík s Johnem z ordinace dr.Browna.]

DR.BROWN:  Louiso, už přišly ty léky?

LOUISE: Ano, tady jsou.

DR.BROWN:  To je dobré, vezmu to.

[Dr.Brown vezme ze stolu Louisy krabici.]

DR.BROWN (CONT’D): Začneme jedním na noc.

AMANDA: Děkuji. Myslím, že by to mohla být i legrace.

[Amanda veze Johna ven. Dr. Abbott sedí na židli před stolem Louisy.]

AMANDA: Dobré ráno, Harolde. 

DR.ABBOTT:  Dobré ráno.

AMANDA: Hezká kravata. Děkuji, Louiso.

[Loise pomůže Amandě a Johnovi s dveřmi.]

DR.ABBOTT:  Zdá se, že to jde dobře.

DR.BROWN: Říká se tomu naděje. Funguje lépe než prozac.

DR.ABBOTT:  Na čem je založená? Johnův stav se podle všeho nezměnil.

DR.BROWN:  Je založena na možnosti, že se může změnit. Pozvedám je na novou úroveň. To my chirurgové děláme. Nastoupíme po skončení vší tvrdé práce a ukradneme si slávu pro sebe.

DR.ABBOTT:  Není to chirurgický případ.

DR.BROWN:  Ne. Ale mám z něho ten pocit.

DR.ABBOTT:  Jako váš partner si dovoluji navrhnout trochu obezřetnosti. Naděje může být nebezpečná. Zvláště u pacientů po mrtvici.

DR.BROWN:  Myslím, že ohledně naděje bychom teď neměli být obezřetní. Měli bychom ji brát jako lék. A víte co? Měla pravda, hezká kravata.

[Dr.Brown se usměje a vrátí se do své kanceláře, dr. Abbott zůstává nepřesvědčen.]

[Dům Willa Clevelanda – Will Cleveland hraje na piáno a Ephram poslouchá.]

EPHRAM: Je to úžasné. Nevěřím, že jsem to nikdy předtím neslyšel.

WILL: Máš před sebou ještě dlouhou cestu. Tak co máš?

EPHRAM: Kořeny a Brahms.  Basové rytmy a Mill Evans.

WILL: Žádného Joplina?

EPHRAM: Ale jo, ale tohle bylo mnohem mnohem lepší.

WILL: Co to mumláš? Vůbec ti nerozumím, když takhle mumláš.

EPHRAM: Říkal jsem, že je to mnohem lepší. Čí je to?

WILL: Čí? Tvoje.

EPHRAM: Cože?

WILL: Pořád dlouhé vedení? Bylo to moje, teď je to tvoje. Napsal jsem ti to pro konkurzní nahrávku. A zaručuji ti, že to budeš hrát jako jediný.

EPHRAM: Myslel jsem, že jste 20 let nic nenapsal.

WILL: Ne. Jenom jsem to nikomu neukazoval. Hudba mi dlouho přinášela potěšení. Nechci to mezi námi pokazit, ale tahla skladba je tvá, jestli chceš.

[Will vstane a podá Ephramovi noty.]

EPHRAM: Myslíte to vážně?

WILL: Je to můj příspěvek k tvé přihlášce. Když to zvořeš, vinu mi nedávej. Já své odvedl.

EPHRAM: Je to dokonalé. Můžu prodat všechno, na čem jsme dřeli.

WILL: Když to zvládneš.

EPHRAM: Jak se to jmenuje?

WILL: Bella Rae.

EPHRAM: Aha. Kdo je to?

WILL (směje se): Do toho ti nic není. Připraven hrát? Do toho, génie.

[Ephram dojde k piánu a začne hrát a Will se posadí a sleduje ho.]

[Kuchyně Abbottových – dr. Abbott a Rose se chystají k odchodu, když vtom tam tiše vejde Bright.]

BRIGHT: Čau. Co je k večeři?

DR.ABBOTT: Žebírka na víně. Pro změnu s tvou matkou večeříme venku.

ROSE: Promiň, zlato, nevěděla jsem, že tu budeš. Nemáš být v práci?

BRIGHT: Ne, dal jsem výpověď.

DR.ABBOTT:  Cože? Kdy?

BRIGHT: Včera večer. O nic ale nejde. Mikey mě zase dal do blbýho oddělení a já už toho měl dost. Dal jsem mu zástěru a šel domů.

DR.ABBOTT:  Myslel jsem si, že se ti ta práce líbí.

BRIGHT: Ani ne.

ROSE: Ale nebyl jsi zaměstnanec měsíce?

BRIGHT: Jo, ale to bylo před měsícem, mami.

ROSE: Co budeš teď dělat? Přemýšlel jsi o tom?

BRIGHT: Já nevím. Asi si najdu skutečnou práci. Vždycky jste říkali, že musím vyjít vstříct svý budoucnosti. Myslím, že je na čase se pohnout a začít vážně přemýšlet, co si počít se životem.

DR.ABBOTT:  Hmm…

ROSE: V zotavovně dnes najali nového řiditele na podzimní turnus. Megan by mi mohla zítra zjistit volná místa.

DR.ABBOTT:  Zavolám pár lidem. Zjistím, jestli mám ještě nějaký vliv na finančním.

BRIGHT: To zní všechno bezvadně.

DR.ABBOTT:  Kdo to tuhle zmínil praxi u Hubblesových? Nebyl to Phil?

ROSE: Ne, June Simpsonová. 

DR.ABBOTT:  Správně. To znělo slibně.

ROSE: Hodil by se na to.

DR.ABBOTT:  Šťastná to náhoda. Měl bys s námi jít dnes na večeři, Brighte. Probrat možnosti. Zformulovat plán útoku.

BRIGHT: Ne, musím se osprchovat. Chvíli mi to zabere. Určitě už umíráte hlady.

DR.ABBOTT:  Jsi si jistý? Zbožňuješ přece garnátový koktail.

BRIGHT: Ne. Jděte. Užijte se společnou chvilku. Něco si ukuchtím.

ROSE: Jsme na tebe moc pyšní.

[Rose přijde k Brightovi a políbí ho na tvář.]

DR.ABBOTT: Ne za tu výpověď.

BRIGHT: Jo, já vím, jak to myslíš.

DR.ABBOTT:  Ale že si uvědomuješ, jaký se v tobě skrývá potenciál. Jak jsi k tomu přistoupil, o tobě hodně vypovídá.

[Dr.Abbott poklepe Brigthovi uznale po ruce.]

BRIGHT: Díky, tati.

DR.ABBOTT: Můžeme?

ROSE: Ano.

[Dr.Abbott a Rose odejdou a Bright odejde z kuchyně zklíčen, že rodičům lhal.]

[Ephramovo studio – Ephram hraje na piáno a je nespokojem. Amy leží na gauči a čte si.]

EPHRAM: Je to špatný.

[Ephram si všimne, že Amy neodpoví, tak na ni pohlédne a Amy vzhlédne od knížky.]

AMY: Promiň, myslela jsem, že mám tvý nářky ignorovat.

EPHRAM: Asi jsem udělal chybu.

AMY: Bůh ti odpusť. Co si počnem?

EPHRAM: Jde o tuhle skladbu. Je to... já nevím... je to špatný.

[Ephram zvedne noty a podívá se na ně.]

AMY: Willovu skladbu? Vždyť jsi říkal, že je skvělá.

[Amy se posadí a odloží knihu.]

EPHRAM: Je. Byla. Strávil jsem nad na ní nějakou dobu a některý části jsou geniální, víc než geniální, ale jiný jsou...

AMY: Špatný. 

EPHRAM: Já nevím. Ten úvod je strašně utahanej. Je skvělý, jak si tam hraje s akordovou strukturou, ale pak následuje zmatek.

AMY: Nic z toho nechápu, ale znělo to sexy.

EPHRAM: Ostatní budou hrát Bartoka, Chopina a Schuberta, ti nemají slabá místa. Tohle ano.

AMY: Tak to na pásku nemůžeš použít.

EPHRAM: Už jsem Willovi řekl, že to použiju.

AMY: Hele, všechno, co vím o jazzu, se skládá z toho, co mi stačíš říct, než se mi oči obrátí v sloup, nebo začnu usínat. Ale pochopila jsem, že jsou tam chyby, a ty ses na to celý rok připravoval. Je to příliš důležitý, než abys to risknul s něčím, čím si nejsi jistý.

[Amy se posadí vedle Ephrama k piánu.]

EPHRAM: Byla to pro něj velká věc jen mi to ukázat. Možná, že kdybych tady změnil tempo a vrátil se na začátek...

AMY: Sleduj mý oči.

EPHRAM: Jen poslouchej. Myslíš, že by mu nevadilo, kdybych si s tím trochu pohrál? Většina z toho je dost dobrá, nedalo by moc práce opravit slabá místa.

AMY: Děláš si srandu? Bylo by to, jako bys s ním na tom spolupracoval. Staříci milujou tyhle věci. Učedník vyrovnávající se mistrovi. Táta brečí pokaždý, když ho porazím v tenise.

EPHRAM: Fakt?

AMY: Ne. Ale musí mít radost, že jeho skladbu vůbec používáš pro přijetí na Julliard, ne?

[Ephram pohlédne zpět na noty a začne dělat změny.]

AMY: Začneš na tom dělat hned, co? No, s piánem v hlavě jsi pro mě stejně nepoužitelnej. Pracuj tvrdě, génie.

[Amy políbí Ephrama na vlasy a odejde, aby mohl pracovat.]

[Park. Dr. Brown tlačí invalidní vozík s Johnem a Amanda jde vedle nich.]

DR. BROWN:  Sněží?

AMANDA: Ano.

DR.BROWN:  A je zima.

AMANDA: Hm.

DR.BROWN:  Už necítím prsty na nohou.

AMANDA: Ale jděte. Žijete v horách. Přijměte to. A je krásně, ne?

DR. BROWN:  Tady jsem nikdy nebyl.

AMANDA: Vážně?

DR.BROWN:  Jo. S přírodou jsme nikdy nevycházeli. Bylo mi deset, když jsem přišel na to, že baseball se má hrát venku.

AMANDA: My jsme sem chodili pořád. John to tu měl rád. Skvěle se tu kempuje. Támhle někde vede stezka.

DR.BROWN:  Jednou jsem vzal Deliu na kempování. Skončili jsme v hotelu. Ne takový výhled, ale lepší jídlo.

AMANDA (směje se): Neříkala bych tomu, co jsme dělali, kempování. Spíš párty v lese. Byli tu všichni naši přátelé. Dotáhli jsme pivo. Rozdělali oheň.

DR.BROWN: Moc hezké.

AMANDA: Celou noc jsme vyli na měsíc, dokud neměl v sobě někdo dost tequily, aby skočil do zátoky. Bože, ta voda byla ale studená. Zvlášť když jste byl nahý.

[Dr. Brown vjede s invalidním vozíkem na dřevěný most.]

DR.BROWN:  Už jsme blízko?

AMANDA: Je to přímo tady.

[Zastaví se a rozhlédnou se z mostu.]

DR.BROWN:  Opravdu je tu krásně.

[Amanda přikývne a rozpláče se.]

DR.BROWN: Není vám něco?

AMANDA: Napadlo mě, že pokud mu něco může oživit vzpomínky, tak tohle místo. Já...

DR.BROWN:  Co?

AMANDA: Nemyslela jsem, že to pro mě bude tak těžké.

DR. BROWN:  Nemusíme to podnikat. Jestli je toho na vás příliš, můžeme se vrátit.

AMANDA: Ne. To je to dobré. Potřebuji to. Tady mě požádal o ruku.

[Willův dům – Ephram vejde dál a spatří Willa u piána.]

EPHRAM: U Bacha jsem přemýšlel o "Das wohltemperirte Clavier".

WILL:  Nuda.

EPHRAM: Nebo o "Contrapunctus".

WILL: Klasika.

EPHRAM: A pak tu máme "Bellu Rae" od Willa Clevelanda.

WILL: Jak to s "Bellou" jde?

EPHRAM: Zpočátku ztuha.

WILL: To s ní vždycky.

EPHRAM: Ale po chvíli jsem našel něco, co...

WILL: Zadrž. Už zase mumláš. Říkal jsi něco?

EPHRAM: Jo, já... pohrál jsem si s tím a...

WILL: ZADRŽ!!! Pohrál? Udělal jsi změny?

EPHRAM: Jo, chtěl jsme vám je ukázat, než...

[Ephram podá Willovi noty.]

WILL: Ne, díky.

[Will je odhodí na podlahu. Ephram je v šoku.]

EPHRAM: Jenom jsem opravil pomalý části.

WILL: Vážně? Dal jsme ti pár cvičeních a z tebe je hned skladatel. S dokončenou skladbou se nehraje. Je to hudba. Je neměnná.

EPHRAM: Wille, jste dobrý, ale nejste Beethoven.  Ačkoli to potřebovalo jen malé...

WILL: Měl ses posadit a naučit se to. Vybereš si skladbu. Neříkáš: "Jak bych ji mohl opravit?" Říkáš: "Jak ji mohu vdechnout život?" To je tvá práce jako pianisty. Pokud to nedokážeš, hledej si jinou profesi.

EPHRAM: Bezva, takže mám názor, a vy chcete, abych toho nechal. Fantastický.

[Ephram se vydá na odchod.]

WILL:  Nerozumím ti ani jedno blbý slovo.

EPHRAM: Zapomeňte na to.

WILL: Přišel jsi za mnou s prosíkem po tom katastrofálním létu v New Yorku. Chtěl jsi pořádně zabrat, abys to dohnal a dostal se tam.

EPHRAM: Jak mě můžete učit, když mě ani neslyšíte?

WILL: Na hluchotě je dobré, že když už něco nechci dál poslouchat, stačí se otočit.

[Will se otočí a vydá se na odchod.]

[Kuchyně Abbottových - Dr. Abbot hraje solitaire a Bright a Rose tam vejdou s nákupem.]

ROSE: Ahoj.

BRIGHT: Čau. Mrkej, máma si myslí, že mi může dohodit pohovor u sebe v práci.

ROSE: Na obědě jsem narazila na Judgea Bradyho. Říkal, že dcera Mizeho dcera právě odešla z kanceláře návladního na mateřskou, takže někoho hledají, tak jsem zavolala Brooksovi Randolphovi a řekla mu o Brightovi a on mu chce dát šanci.

BRIGHT: Starají se o soudní případy z celýho okresu.

ROSE: Je to jen kancelářská práce. Je to začátek, ale mohlo by to vzbudit zájem o právo.

DR.ABBOTT:  Takže asi budeš potřebovat životopis. Zajímalo by mě, co tam napíšeš o svých minulých zaměstnáních.

BRIGHT: Cože?

DR.ABBOTT: Co když se na tebe zeptají v restauraci? Myslíš, že tě pochválí?

BRIGHT: Jo, myslím.

[Dr.Abbott vstane a dojde k Rose a Brightovi.]

DR.ABBOTT:  I když budou mluvit s tvým bývalým vedoucím, panem Mikeym?

BRIGHT: Hmm.

DR.ABBOTT: Měl jsem dnes návštěvu. Požádala mě, abych ti dal tohle.

[Dr.Abbott položí před Brighta jeho poslední šek.]

BRIGHT: A kdo?

DR.ABBOTT: Nezapamatoval jsem si jméno, ale pamatuji si na žvýkání žvýkačky a silné křesťanské cítění. (k Rose) Tvůj syn nedal výpověď, vyhodili ho.

ROSE: Cože?

DR.ABBOTT (k Brightovi): Chtěl bys matce říci proč?

[Bright pokrčí rameny.]

BRIGHT: Zvoral jsem to.

DR.ABBOTT: Tak schválně, Brighte, ta historka ze včerejška. Vymýšlel jsi ji celou noc nebo to bylo spontánní, protože se neumím rozhodnout, co je horší.

BRIGHT: Chtěl jsem vám to říct.

DR.ABBOTT:  Ani to nezkoušej. Byl jsem u toho. Byl jsi připraven dostat matku do prekérní situace, aniž bys nám řekl pravdu. Nebo sis vážně myslel, že nezavolají bývalému zaměstnavateli?

BRIGHT: Nenapsal bych to tam.

DR.ABBOTT: A co bys tam napsal? Že jsi dělal v prváku plavčíka? Co?

BRIGHT: Nevím.

DR.ABBOTT:  Přesně. Nic nevíš. Dáváš nám ty směšné šeky a myslíš si, že jsi dospělý. Nemáš představu, jak to ve skutečném životě chodí.

ROSE: Uklidni se, Harolde. Stačí, že ho vyhodili.

DR.ABBOTT: Ne. Nejde o to, že ho vyhodili. Jde o to, že nám o tom lhal. Díval se nám do očí a tvrdil, že odešel, že se sebou něco udělá, a bez uzardění přijal naši pomoc. Co kdybych to nezjistil? Jak by ses cítila, kdyby ti to zavolal Brooks Randolph?

BRIGHT: Zpanikařil jsem, jasný?

DR.ABBOTT:  Ne. Ne. To nestačí. Tentokrát budeš muset udělat víc. Něco ti řeknu, Brighte, jediný způsob, jak procházet v tomto světě se ctí, je být přesně tím, čím přestíráme být. Nedostáváš druhé šance, rozumíš tomu? Už ti to došlo?

[Dr.Abbott zavrtí hlavou a odejde z kuchyně.]

[V parku - Amanda pustí u Johnova vozíku hudbu. Je to country písnička.]

AMANDA: Říkal jste, že to má být něco, na co si vzpomene, ne že to má být dobré.

DR.BROWN:  Tohle hrálo, když vás požádal o ruku?

AMANDA: Co můžu říct? Miloval country. Tři akordy a pravda. Tak jí říkal.

DR.BROWN:  S Julií jsme si pouštěli "Desert Island". Vždy měla slabost pro Eltona Johna. Pamatuji, že jsem se s ní díval na Dianin pohřeb. Bože, ta ale brečela.

AMANDA: Jak je to dlouho?

DR.BROWN:  Asi tři roky. U vás?

AMANDA: Pět let, dva měsíce a jedenáct dní. Byl to první Charlieho den ve školce. Na to nejde zapomenout.

[Dr.Brown přikývne.]

AMANDA: Myslíte, že je možné truchlit pro někoho, kdo není mrtvý?

DR.BROWN:  Nevím. Možná.

AMANDA: Tak to cítím. Když jste byl u mě poprvé, řekla jsem vám, že by to bylo snažší, kdyby John zmizel. Týden jsem se kvůli tomu cítila provinile, ale nejhorší je, že to pořád platí. Nezvyknete si. Nebýt schopen s někým být. Fyzicky. Vidím ho. Mohu s ním mluvit, mohu se ho i dotknout, ale on mě polibek oplatit nemůže. Ani nevím, jestli ho pořád ještě miluji.

DR.BROWN: Já vím. Cítím totéž.

AMANDA:  Vy alespoň můžete začít znovu. Jako s Lindou.

[Dr.Brown na ni zvědavě pohlédne. Amanda se usměje.]

AMANDA: Vyptávala jsem se. Neskryjete to. Nemohlo mi to uniknout.

DR.BROWN:  Bylo to komplikované. Byla to první žena, se kterou jsem po smrti Julie byl, a byla nemocná, a když jsem to zjistil, všechno se změnilo.

AMANDA: To muselo být těžké. Zvlášť když to nebylo tak dlouho po Colinovi.

DR.BROWN: Jak moc jste se vyptávala?

AMANDA: To ne. Známe Hartovy. S Johnem jsme pořád chodili do jejich odchodu pro mapy. Byla jsem na tom rozloučení. Viděla jsem, co to s vámi udělalo. Jedna z nejsmutnější věcí, co jsem kdy viděla. A věřte mi, v té oblasti se vyznám.

[Dr.Brown sklopí zrak a neodpoví.]

AMANDA: Vsadím se, že bylo příjemné nebýt sám. Byť jen na chvíli.

DR.BROWN: Ano, to bylo.

[Pohlédnou si hluboce do očí.]

DR.BROWN: Kde jste vyrůstala? Harold říkal, že máte bratra v Chicagu.

[Amanda pohlédne na Johna a všimne si, že pláče.]

AMANDA: Panebože, Andy.

[Amanda přiběhne k Johnovi.]

AMANDA: Vidíte to? Panebože. Andy, on pláče. (k Johnovi) Jsem tu s tebou.

[Amanda políbí Johna na rty. Dr. Brown vypadá v šoku.]

[Ephramův pokoj - Ephram stojí u stolu a Amy sedí na jeho posteli.]

AMY: Je to má vina.

EPHRAM: Není to tvá vina.

AMY: Nemám ponětí, o čem mluvím, když přijde na piáno. Asi jsem si myslela, že mám, ale nemám. Myslela jsem, že to bude mužská romantika. Učitel a student. Mistr a žák. Tak něco.

EPHRAM: O nic nejde, nedělej si s tím starosti.

AMY: Ale můžeš si najít jinýho učitele, ne? Možná bude lepší než Will. A možné, že ne.

[Amy sklouzne na podlahu a opře se o postel.]

EPHRAM: Můžu. O to nejde. Hrál jsem s ním rád.

AMY: Vážně? Přes ty přívaly urážek?

EPHRAM: Bez nich se obejdu. Jako by žil v prostoru ve své hlavě, kde je jen hudba a nic jinýho. Mluví o hudbě, jako by to byla holka, kterou se snažil celý život svést, a není to pro něj metafora, je to skutečnost. Dokonce k ní mluví.

AMY: To je divný.

EPHRAM: Víc než divný. Šílený. Proto mu bylo jedno, když přišel o sluch.

[Ephram se posadí vedle Amy na podlahu. Amy mu dá hlavu na rameno.]

EPHRAM: Dokud s ní mohl stále v duchu mluvit, jako by ji pořád cítil.

AMY: Jako Beethoven. 

EPHRAM: Nestará se o vystupování. Nestará se o školu. Nestará se, jestli lidé uvidí jeho práci. Jako ti mniši, kteří dělají pískové malby a pak pustí dovnitř vítr. Hudba je pro něj svátost, která existuje sama o sobě. Vytvořit něco dokonalého, jen proto, abys dokázala, že to jde. Míval jsem k hudbě stejný vztah. Ale teď...

[Ephram si složí hlavu Amy do klína a Amy ho začne hladit po vlasech.]

EPHRAM: Ale teď... teď je to...

AMY: Práce.

EPHRAM:  Jo. Když hraju s ním, je to jediný okamažik, kdy nejde o kariéru nebo školu. Nemusím se starat o budoucnost nebo včerejšek. Je to přítomnost. Přítomnost a piáno. Když hraju s Willem, je to jediný okamžik, kdy vím, proč to všechno dělám. Teď nemám ani to. 

[Bar - vejde dr. Hartman a posadí se vedle dr.Browna k baru.]

DR.HARTMAN: Odhaduji vás na skotskou.

DR.BROWN: Ale, ale, ale. Doufám, že jste nezapomněl falešnou občanku.

DR.HARTMAN:  Ha ha ha.

DR.BROWN:  Mohu vám koupit drink?

DR.HARTMAN:  To nemusíte. .

DR.BROWN:  Ne, už je na čase. Tak co se dneska pije v LA? Citronová vodka, kosmos?

BARMANKA: Tu máte, dr. Jaku.  (k dr. Brownovi) Chcete další? Na účet podniku. Všichni mluví o tom, co jste dokázal.

DR.BROWN:  Hmmm.  Proč ne?

DR.HARTMAN:  To je fakt. Gratuluji. Geniální lékař opět zasahuje. Zázraky na počkání.

DR.BROWN: Ještě to možná nevíte, ale zjistíte to. Tohle město by považovalo za zázrak i sýr, kdyby si mysleli, že má léčebné účinky.

DR.HARTMAN: Dost se skromností. Skládám vám poklonu. Citová odpověď od afatického pacienta po mrtvici. To je zázrak.

DR.BROWN: Víte, co mi chybí? Metro.

DR.HARTMAN: Dobrá. Povídejte.

DR.BROWN: Bydleli jsme v centru. Do práce jsem vždy jezdil vlakem. Julia z toho šílela. Myslela, že je to pod úroveň primáře. Že bych měl mít k dispozici auto. Ale musím vám říct, že cesta vlakem byla nejlepší z celého dne. Bylo jedno, jestli bylo šest ráno nebo půlnoc, vlak byl vždy plný. Jen já a stovka cizích lidí. A bylo jim jedno, jestli jsem právě sdělil pacientovi špatnou zprávu nebo jestli jsem na sále křičel na sestru. Byl jsem jen další chlápek v metru.

DR.HARTMAN: V LA je to totéž. 7 milionů lidí. Všichni se snaží natlačit do vašeho výjezdu a vy s nikým nikdy nemluvíte, protože jste zavřený ve svém autě se svým mobilem a pistolí.

[Dr.Brown věnuje dr.Hartmanovi pohled.]

DR.HARTMAN: Asi to není úplně totéž, co?

DR.BROWN: (přikývne) Všichni chtějí, aby to byl zázrak, ale ve skutečnosti se pro ty slzy naskýtá nespočet různých vysvětlení. Mohlo to být zimou, alergií. Mohl to být jen závan větru.

DR.HARTMAN: Jo, ale to všechno jste vyloučil, ne?

[Dr.Brown neodpoví.]

DR. HARTMAN:  Andy, musíte to ověřit.

DR.BROWN:  Já vím. Ověřím. Ale vy jste ji neviděl. Byl tak šťastná, tak vděčná. Nepřestávala mi děkovat.

DR.HARTMAN: Na tom není nic špatného.

DR.BROWN:  Co když to není tak, jak si myslí? Co když to bylo zimou nebo alergií?

DR.HARTMAN: Jo, ale ona není vaše pacientka. To on.

[Dr.Brown zvažuje, co dr.Hartman právě řekl.]

DR.HARTMAN: Pořád jsem si nezvykl na country hudbu.

DR.BROWN: Ale zvyknete si. Jsou to jen tři akordy a pravda.

DR.HARTMAN: Tak, můj příteli, teď už máte oficiálně přes míru.

[Zasmějí se.]

[Dům Abbottových – Rose telefonuje.]

ROSE: Mockrát děkuji, Brooksi. (poslouchá) Ano, řeknu.  (poslouchá) Jo, a pozdravuj Chloe a holky. (poslouchá) Měj se.

[Rose zavěsí a objeví se dr.Abbott s mísou popkornu.]

DR.ABBOTT: Kdo to byl?

ROSE: Brooks Randolph z kanceláře návladního. Přijímají. Požádala jsem o jeden pohovor navíc.

DR.ABBOTT: Myslel jsem, že jsme to probrali. Slyšela jsi, co udělal, Rose. Vyhodili ho.

ROSE: Vysvětlila jsem jim, že dělal číšníka, a že osvědčení je pro kancelářskou práci irelevantní. Souhlasili.

DR.ABBOTT: Samozřejmě, že ano, protože jim šéfuješ. Mohla jsi jim říct, že neumí psát, a stejně by pro něj našli stůl. Nezařídila jsi mu pohovor, paní starostko, zařídila jsi mu práci.

ROSE: Doufejme.

DR.ABBOTT:  Tohle není Washington. Místní samospráva má mít nějakou úroveň.

ROSE:  Má.

DR.ABBOTT: Očividně ne. Lhal nám, Rose. Klidně. Dobře. Více než jednou. Protěžuješ příbuzného, pokoušíš osud.

ROSE: Přeháníš to.

DR.ABBOTT: Víš, že jsme si tím už prošli, Rose. Loni jsem byl ochoten Amy pro lásku k ní odpustit neodpustitelné, ale ty jsi mi řekla, že už toho bylo dost, a měla jsi pravdu, Rose.

ROSE: Bright se nevymkl kontrole. Není to totéž.

DR.ABBOTT:  Ne, ne, tohle je horší, protože Bright si je vědom, co dělá. Možná od něj čekám více než ty. Ztrácí schopnost rozeznat dobré od špatného. Plete si šarm se znalostmi.

ROSE: Potřebuje naši pomoc a zaslouží si ji.

DR.ABBOTT: Jako odměnu za klamstvo?

ROSE:  Za to, že je náš syn. Bright se dostal do bodu, odkud se může vydat kamkoli. Nenechám ho zvolit si špatnou cestu.

DR.ABBOTT:  Donutil tě snížit se na jeho úroveň. Hrál jsem s vámi. Tleskal jsem, když vzal tu idiotskou práci, protože jsi mě o to požádala. Usmál jsem se, když se vykašlal na studium kvůli hledání místa v životě. Ale už ne. Pečlivě zvaž, jestli jsi ochotná to udělat, protože když to uděláš, uděláš to bez mého souhlasu, bez mého požehnání, bez ohledu na mě. Ta volba je tvá.

[Dr.Abbott odloží mísu s popkornem a odejde.]

[Dům Hayesových – Dr. Brown zazvoní na zvonek a Amanda otevře. Koná se tam večírek na počest zlepšení Johnova stavu.]

AMANDA: Andy! Pojďte dál. To je perfektní, jsou tu Johnovi rodiče. Toužili vás poznat.

DR.BROWN: Mohu s vámi mluvit? V soukromí?

[Amanda a dr.Brown v kuchyni.]

AMANDA: Co se děje?

DR.BROWN:  Nevím, jak to říct, tak to prostě řeknu, ale nemyslím si, že ty slzy byly průlomem.

[Amanda se pokouší pochopit, co dr.Brown právě řekl.]

DR.BROWN: Ty léky, které jsem mu dal. Jedním z vedlejších účinků je silná slzopudnost a vzhledem k času podání, větru a zimě to dává smysl. Ty slzy byly reakce, ale nemyslím, že citová.

AMANDA: Sakra.

DR.BROWN: Mrzí mě to.

AMANDA: Sakra. Neměla jsem jim volat. Měla jsem počkat.

[Amanda si sedne na gauč.]

DR.BROWN:  Nebyla to vaše vina. Měla jste právo se radovat.

AMANDA: Z čeho? Právě jste řekl, že se nic nestalo. Nevěřím tomu.

DR.BROWN: Poslechněte, Amando, pokud v tom nechcete pokračovat, pochopím to. Jestli se chcete vrátit k Haroldovi a jazykové terapii.

AMANDA: O to nejde. Nezlobím se na vás. Stejně jsem si nemyslela, že se něco opravdu stane.

DR.BROWN:  Co tím myslíte?

AMANDA: Je to pět let, Andy.  Prošla jsem tolik vzestupy a pády, že jsem se naučila nedělat si naděje.

DR.BROWN: Promiňte, ale nerozumím.

[Dr.Brown se posadí vedle Amandy.]

DR.BROWN:  Proč jste to všechno podstupovala, když jste si myslela, že to k ničemu nebude?

AMANDA: Kvůli nim.  (ukáže na hosty) Kvůli Charliemu. Možná trochu i kvůli vám.

DR.BROWN: Kvůli mně?

AMANDA: Jste úžasný lékař, Andy. Musíte si to vyslechnout. Neuvědomujete si to, ale máte obromný vliv na lidi. Jste tak nadšený pro věc, až je to nakažlivé. Vidím vám to světélko v očích pokaždé, když s Johnem pracujete. Jako byste viděl jeho budoucnost. Budoucnost, kterou já už nevidím. Bože, přeji si, abyste to dokázal.

DR.BROWN: Já rovněž.

AMANDA: Ale je v tom více než to. Chci, abyste opět zažil úspěch. Chci, abyste věděl, že můžete přinést naději každému pacientovi, který vám vejde do dveří, a nemusel jste už myslet na Colina. Můžete myslet na Johna a život, který mu přinášíte.

DR. BROWN:  Takže v tom budeme pokračovat?

AMANDA: Pokud souhlasíte.

[Usmějí se a Amanda se vydá zpět mezi hosty.]

AMANDA: Jen jedna věc?

[Dr.Brown se otočí, aby jí odpověděl.]

AMANDA: Existuje šance, že to byly skutečné slzy?

DR.BROWN: Tak 1%. 

AMANDA: Fajn, tak to nemusejí vědět.

[Amanda jde za hosty a dr.Brown zůstane na místě.]

[Dům Abbottových – Rose je v pracovně a Bright tam přijde oblečený z pohovoru.]

BRIGHT: Dostal jsem tu práci.

ROSE: Dostal?

BRIGHT: Ano. Ten pohovor se mi poved. Syn pana Randolpha taky hrál na střední fotbal, takže jsme nakonec celou dobu mluvili o tý mý skvělý sezóně v druháku a líbil jsem se mu.

ROSE: Mám takovou radost, Brighte.

[Rose k němu přistoupí a obejme ho. Dr.Abbott vyjde z kuchyně a pozoruje je.]

BRIGHT: Dostanu vlastní stůl. A počítač s volným emailem.

[Rose si všimne dr.Abbotta a Bright se k němu otočí.]

BRIGHT: O víkendech se nedělá, takže může zase být normální člověk. Už žádný dětský šichty.

ROSE: Kdy nastupuješ?

BRIGHT: V pondělí. Není to skvělý? Tati?

[Dr.Abbott se tváří nesouhlasně.]

BRIGHT: Já vím, že jsem byl poslední dobou děsnej a ty jsi nejspíš přemýšlel, jestli se někdy zmátořím, ale slibuju, že na mě budeš pyšnej. Postavili jste se za mě a já si toho vážím. Potřeboval jsem, aby mi někdo věřil, a vy jste mi věřili. Takže fakt děkuju.

DR.ABBOTT: Můžeš poděkovat své matce. Já s tím neměl nic společného. 

[Dr.Abbott odejde nahoru.]

[Ephramovo – Ephram cvičí a vejde Will.  Ephram přestane hrát, když ho uslyší.]

WILL: Překvapení.

EPHRAM: To je.

WILL: Takže tady se dějí ta kouzla?

EPHRAM: Tak bych to nenazval.

WILL: Já také ne. Myslel jsem, že se stavím a omrknu tu počítačovou soupravu, o které jsi mluvil.

EPHRAM: Je přímo tady.

[Ephram ukáže na monitor s notami na obrazovce.]

EPHRAM: Stačí, když hraju, a noty se sami objevujou na obrazovce. Je to super. Stačí jen stisknout print.

[Will přijde blíže a podívá se na obrazovku.]

WILL: Mění to všechno, co? Máš tam "Bellu"?

EPHRAM: Jo.

WILL: Se změnami?

EPHRAM: Jo.

WILL: Zahraj mi to.

EPHRAM: Vážně?

WILL: Netlač na pilu. Pusť se do toho.

[Ephram začne hrát a Will ztiší klávesy. Ephram se zarazí a pohlédne na Willa.]

WILL: Hraj.

EPHRAM: Takhle nic neslyším.

WILL: To není třeba. Hraj. Prociť to.

[Ephram začne hrát s vypnutým zvukem.]

WILL: Levá nahoru.

[Ephram pokračuje a Will ho sleduje.]

WILL: To je ono. To je ono.

[Will sleduje Ephrama s širokým úsměvem, a když Ephram skončí, pohlédne Will na obrazovku.]

WILL: Jak jsi přišel na tohle?

EPHRAM: Cítil jsem to tak. Nezdálo se to správný místo pro moll.

WILL: Je to teď lepší?

EPHRAM: Nevím, neslyšel jsem to.

WILL: Ale můžeš to cítit.

EPHRAM: Jo. Myslím, že je to lepší.

WILL: Tak udělej, co musíš.

EPHRAM: Musím udělat ještě něco, Wille. Musím si najít nového učitele.

WILL: Už bylo na čase, abys to řekl.

[Will vyndá z kapsy vizitku a podá ji Ephramovi.]

EPHRAM: Allan Zaneman? 

WILL: Začneš u něj zítra. Zažraný klasik a nepříjemný protivný. Přitáhne tě tam, kde jsem ti povolil. Může tě pomoci i s tím Lizstem.

EPHRAM: Co se změn týče. Že jsem to na vás tak vybalil, nebyl nejlepší nápad.

WILL: To nebyl. Pravda je, že by mi to nevadilo, kdybys to zhoršil.

EPHRAM: Stejně mě to mrzí.

WILL:  To nemusí. Už tě víc naučit nemůžu.

EPHRAM: O tom vážně pochybuju. 

WILL: Zpochybníš všechno, co řeknu?

EPHRAM: Pořád si můžeme spolu zahrát, ne? Můžu se pořád u vás stavit.

WILL: Vydal ses na cestu. Máš před sebou dlouhou štreku. Nenech sentiment, aby se ti postavil do cesty. Bella Rae stejně byla dárek.

EPHRAM: Nemyslím, že někam půjdu.

WILL: Věř mi, viděl jsem tvou budoucnost a ta není tady. Teď sklapni a zahraj mi, génie.

[Will přitáhne k piánu stoličku, Ephram se posadí a začne hrát. Zatímco Ephram hraje, Will odejde.]

KONEC